Ekonom Vladimír Pikora: Čím vyšší daně, tím šťastnější země
„Ty ses oženil? To musíš být šťastný!“ - „Jo, musím.“ Na tenhle vtip jsem si vzpomněl, když jsem četl zprávu, že nejšťastnější země jsou prý ty, ve kterých se platí nejvyšší daně. Taky jste ji četli? Jako ekonom jsem hned zbystřil, protože zpráva, že vyšší daně údajně vedou k vyššímu štěstí, zní asi stejně uvěřitelně, jako že nejkrásnější ženy jsou ty, které mají nejdelší bradku.
Co vlastně znamená „nejšťastnější“? A jakou spojitost má štěstí s daněmi? I začal jsem zkoumat původ zprávy, která oběhla české zpravodajské servery. Ukázalo se, že celé je to ještě mnohem komplikovanější a má to mnohem barvitější pozadí, než se na první pohled zdá.
Především zpráva přišla z USA. Tam nyní probíhá mediální válka mezi prezidentem a oponenty jeho daňové reformy. Je to tedy vlastně mediální útok na D. Trumpa, který hodlá snížit daně, a to všem!
Tím se dostáváme k jádru sporu. Podle mnohých si totiž americký prezident coby miliardář šije daňovou reformu na míru, aby mu vyhovovala. Navíc Trumpovi oponenti tvrdí, že po započtení všech úlev se americké zdanění pohybuje na mezinárodně srovnatelných úrovních, a snižování daní tak jen vyvolá mezinárodní roztržku. Podobně jako my se prý podle mnohých hlasů „máme stydět“ před Bruselem, mají se zase podle jiných tamních hlasů Američané stydět před Evropou, že budou mít nižší daně než my Evropané. Útoky na Trumpa nakonec gradují tím, že nižší daně si Amerika nemůže dovolit kvůli vysokému dluhu.
Trump se však chce do dějin hospodářské politiky zapsat podobně jako R. Reagan. Ten za své éry výrazně snížil daně, což k překvapení socialistů nevedlo k poklesu daňových příjmů, ale naopak k jejich výraznému růstu. Takže náhle se nám úplně mění kontext. Namísto objektivní studie, která má dokazovat s globální platností souvislost míry štěstí a výše daní, se nám to mění na vnitroamerický útok na prezidenta.
Ale pojďme dál. Původní tvrzení americké studie, že nejšťastnější lidé jsou v Norsku, Dánsku a na Islandu, je diskutabilní zrovna tak. A rozhodně není pravda, že za jejich údajné štěstí mohou daně. Ostatně už jen spojení „výpočet štěstí“ zní šíleně. Dá se snad štěstí vypočítat? Není to jako počítat a měřit lásku?
Autoři studie totiž do výpočtu štěstí započetli několik proměnných od hrubého domácího produktu přes výši mezd až po zdraví a svobodu. Štěstí má podle autorů studie osobní i společenskou složku. Jedná se tedy o velmi složitý výpočet často neměřitelných veličin. Tvrdit, že vysoký růst HDP zvyšuje pocit štěstí, je s prominutím pitomost. Už proto, že jak známo HDP roste třeba po přírodních katastrofách velkého rozsahu, jelikož zničenou zem je nutno opravit. Sotva z toho ale někdo bude šťastný. Závěry studie zkrátka neberu.
Štěstí totiž kvantifikovat tím, že započítáme co nejvíc měřitelných ukazatelů, nelze. Když už po kvantifikaci někdo tolik touží, měl by to udělat jasně a průhledně. Tak třeba by se dalo štěstí v národě aproximovat spotřebou antidepresiv. Asi se shodneme, že tam, kde se spotřebovává hodně léků na hlavu, nemohou být lidé v průměru šťastní.
A jak jsme na tom touto optikou? Největší spotřeba antidepresiv z celé planety na tisíc obyvatel je na Islandu. Ano, právě tam, kde jsou lidé podle studie třetí nejšťastnější na světě, spotřebovávají nejvíce prášků na hlavu. Není to nějaké divné?
Dánsko, které je podle studie údajně druhé nejšťastnější na světě, má osmou největší spotřebu antidepresiv. Kanada, která je sedmá nejšťastnější, má šestou největší spotřebu. Z deseti zemí, které mají být nejšťastnější, jich nakonec šest patří mezi země s největší spotřebou antidepresiv. Není to spíš tak, že namísto údajného subjektivního štěstí autoři studie spočítali jen jakýsi složený index míry civilizačního pokroku?
A jak je to s tou souvislostí vysokých daní a štěstí? Ano, nejvyšší daňové příjmy k HDP má Dánsko. Činí 46 %. Druhé nejvyšší příjmy má Francie. Ta se však mezi deset nejšťastnějších zemí ani nedostala. Třetí nejvyšší má Belgie. Ani ta se mezi deset nejšťastnějších nedostala. Nakonec tedy zjistíme, že z deseti zemí s nejvyšším zdaněním se mezi deset (údajně) nejšťastnějších probojovaly jen čtyři.
Prostě celá slavná americká studie je blbost. Země, které americká studie označuje za šťastné, nejen že v realitě šťastné nejsou, ale dokonce ani nemají největší daňové příjmy. Nakonec logicky neplatí ani ono tvrzení z titulku, že čím vyšší daně, tím šťastnější lidé. (Kdyby to platilo, byly by daně nastaveny na 100 % a lidé by dosáhli maxima štěstí, ne?)
Jen kovaný komunista může po odevzdání všeho státu upadnout do extáze. Bohužel, takové nesmysly k nám nyní přicházejí z Ameriky. Asi to má dokázat, že je země kulatá. Nejprve přicházely levicové nesmysly z východu. Teď už nepřicházejí z východu, ale ze západu. Jenomže mnozí stále považují zprávy z Ameriky za zaručenou pravdu.
V jednom ale přece jen s americkými soudruhy souhlasím. Studie tvrdí, že spokojenost občanů souvisí s tím, co dostanou za své daně. A já mám pocit, že služby, které mi nabízí český stát, jsou tak šílené, že by měly být daně poloviční. Třeba já osobně z veřejných statků asi nejvíc využívám silnice – a ty jsou masakr. Jet z Prahy do Brna je očistec. Horší dálnici by jeden pohledal, a to ještě platíte dálniční známku. To snad by stát měl platit mně, že po tak šílené silnici jezdím a ztrácím drahocenný čas.
Letos jsem jel autem z Prahy do Bělehradu a nikde po cestě nebyla situace horší než u nás. I v Srbsku, které je po válce a není v EU, měli skvělou silnici. A co hůř, jel jsem letos po dálnici v Etiopii. A co myslíte? Etiopie je 14. nejchudší země světa a její dálnice byla skvělá! Mnohem lepší než u nás. Ani jsem nečekal, že v Etiopii nějakou dálnici budou mít. Tolik jsem ji jako namyšlený občan EU podcenil. Ano, mají méně kilometrů dálnic než my. Ano, nemusí je trápit mráz na vozovce. Ale stejně je to jedna z nejchudších zemí světa a dálnice má prostě lepší než my!
U nás se vybere ohromné množství peněz na daních, které potom mizí kdesi v černé díře státního aparátu. Za poslední čtyři roky se armáda státních úředníků a zaměstnanců rozrostla o třicet tisíc lidí. Ti nás potom kontrolují a buzerují, zda doma učíme děti zavazovat tkaničky v rámci „předškolní výchovy“ nebo nekouříme v restauraci.
Místo aby někdo uvažoval o změnách daní, měl by přemýšlet o poměru, kolik státu platíme a kolik za to dostáváme. Tento poměr je žalostný. Nechci vyšší daně, klidně budu platit daně stávající, ale chci méně úřadů, méně úředníků, méně administrativy, méně věcí, do kterých strká stát nos. A za to, co se ušetří, chci dobrou infrastrukturu, fungující policii i školy.
