České sportovní celebrity chtějí „vyhnat“ děti od mobilů a tabletů na hřiště. Lze to ještě?
Čtvrtina českých dětí trpí nadváhou. Naše ratolesti jsou podle měření také méně pohybově zdatné, než jejich vrstevníci před dvaceti lety. Svět většiny mladých lidí ovládl internet, sociální sítě, počítačové hry a televize. Dá se s tím vůbec ještě něco dělat? S jednou zajímavou myšlenkou teď přicházejí slavní čeští sportovci. A pozoruhodné je, že nemají nataženou dlaň ke státu, jak to bývá v těchto případech obvyklé, ale spoléhají na podnikatele.
Minulý týden byl odstartován ojedinělý sportovní projekt Sport2Life, který hodlá vrátit české děti na hřiště, a stadiony. Mimochodem, o sport se enormně zajímá i nový premiér Andrej Babiš, ale u toho je velkou otázkou, zda nehodlá pouze přesměrovat některé toky peněz, což je u něj obvyklé.
„Je nutné, aby se do rozšíření sportu u dětí zapojil nejen stát, ale i podnikatelé a korporace,“ říká například předseda Českého olympijského výboru Jiří Kejval, který na novém projektu také spolupracuje.
Ambasadory Sport2Life jsou například olympijský vítěz ze Salt Lake City v akrobatických skocích na lyžích Aleš Valenta, jedna z nejúspěšnějších světových sjezdařek poslední doby a mistryně světa Šárka Strachová či fotbalová legenda Vladimír Šmicer. Ale také předseda Českého volejbalového svazu Marek Pakosta nebo basketbalistka Kateřina Elhotová.
„Když jsem byl dítě, sportovali jsme na školním škvárovém hřišti a fungovalo to. Dnes máme krásná tartanová hřiště, jsou ale často opuštěná. Politici postaví hřiště, přestřihnou pásku, je z toho na chvíli sláva a tím to končí. Když je ve škole po vyučování, hřiště se zavřou a nikdo na ně nesmí, aby se nezničila, protože je nemá kdo hlídat a jsou příliš drahá. To je potřeba změnit. Dříve si děti hrály venku, běhaly, dnes sedí doma. To jsou problémy, které politiky moc nezajímají. Pokud chceme ale mít zdravé děti, je pro to třeba něco udělat,“ tvrdí šéf olympioniků Kejval.
K tomu jedna osobní zkušenost. U našeho domu jsou hned dvě hřiště a kdysi bylo na nich každý den mnoho dětí. V zimě se dokonce rodiny skládaly, aby zde mohlo být kluziště, pokud to matka příroda dovolila. Dnes se zde občas někdo projede na kole, ale kluci už si nehrají na Jágry a Nedvědy. Moderní technologie děti zcela pohltily, hokejky a míče nejsou už tolik potřeba. Vlastně je to stejné, jako u nás dospělých.
„Sportování dětí má blahodárný vliv především na zdraví, ale může také pomoci dosahovat lepších výsledků ve škole, což následně ovlivní lepší uplatnění na trhu práce v budoucnosti,“ říká Michael Saran, iniciátor projektu Sport2Life, který je zakladatelem a jednatelem společnosti Odien Group. Ta se rozhodla do sportování dětí investovat a uvítá k tomu i další partnery.
Ta zásadní otázka ale zní: Kdo má více pečovat o sportování dětí? Rodina? Škola? Stát jako takový? Nebo to má zůstat na soukromých iniciativách? Jediným řešením je kombinace, ale ta se dnes často nedaří.
„Dostat děti od tabletů a mobilů je dnes těžké. Základem je mít dobrá sportoviště a podmínky pro sport, které budou děti také bavit. Sport jim pomůže rozvíjet nejen pohybové schopnosti, ale také dobrý charakter, disciplínu a týmovou práci. Když jsem byl malý kluk, byla podpora od státu i privátního sektoru větší, to je potřeba zase vrátit,“ tvrdí fotbalista Vladimír Šmicer.
Slyší to někdo v nové vládě?
