Ekonom Vladimír Pikora: Macron s Merkelovou už brousí nože
Myslím, že politika potřebuje ženy. Vidíme to na té naší slavné prezidentské volbě, kde není ani jedna — a podle toho to vypadá. Společnost je rozdělená jak před občanskou válkou. Jedni házejí špínu na druhé a pro samé domácí dění nestíháme sledovat, co se děje v zahraničí. Tam přitom Angela Merkelová chystá něco, co se nás dotkne naprosto zásadně, ať už je naším prezidentem kdokoli.
Většina žen podle mě o politiku moc nestojí, ale občas se politička urodí a je to pak bomba, ať už v dobrém, či špatném slova smyslu. V minulosti byla neuvěřitelná Margaret Thatcherová. Dnes to je Angela Merkelová. Poté, co přinesla své CDU nejhorší výsledek od roku 1949, vypadala beznadějně odepsaná. Vzápětí se ovšem oklepala. Po mnohaměsíčním vyjednávání dokázala přesvědčit sociální demokraty, aby s ní šli znovu do vlády. To je stejně neuvěřitelné, jako by se u nás ANO opět dohodlo s ČSSD, že půjdou společně do vlády, i když poslední společná vláda přinesla sociálním demokratům téměř smrt. A to všechno by bylo na první pokus, a nikoli na několik kol hlasování o důvěře jako u nás. V otázce vytrvalosti se od ní čeští politici mohou učit: Němci měli volby o měsíc dříve než my a až nyní se blíží k dohodě. Ale na rozdíl od nás už mají nejspíš řešení. Volbami téměř odepsaná žena bude opět velet Evropě.
Francouzský prezident vytvoření německé proevropské vlády pochopitelně vítá, protože už vidí, jak se opět rozbíhá reformní tandem Německa a Francie. A tak spokojeně volá do médií, že potřebujeme „více Evropy“. Otázkou je, co to „více Evropy“ je. Po zkušenosti s evropskými kvótami si to překládám jako víc diktátu Francie a Německa. Diktátu, který se ovšem v Evropě dotkne všech – tedy i nás. A už tu máme i první hmatatelný výsledek.
Macron si totiž pod spojením „více Evropy“ představuje kupříkladu bankovní unii. Tímto výrazem se v obecné rovině myslí jednotný bankovní dohled, jednotné řešení bankovních krizí a společné pojištění vkladů. Chytrého trkne, že v pozadí tohoto požadavku stojí neutuchající strach z předlužení jihu Evropy. To, že si někteří voliči myslí, že je dluh Řecka vyřešen, neznamená, že vyřešen je.
Paříž i Berlín si dobře uvědomují, že eurozóna je stále rozdělená na předlužený jih a bohatý sever, což není dobrý základ pro politickou unii. Dluhová krize na jihu pořád skrytě doutná. Proto se uvažuje o tom, že takzvaný euroval, tedy mechanismus, kvůli němuž před pár lety padla na Slovensku vláda, bude změněn z dnešního takzvaného Evropského stabilizačního mechanismu (ESM) na Evropský měnový fond (EMF). Proto najednou ten ohromný zájem Francie, aby celá EU, včetně ČR, platila eurem. Proto najednou strašení, že kdo není v jádru EU, toho potká katastrofa. Někdo totiž musí Evropský měnový fond taky platit. A čím víc zemí v něm bude, tím menší náklady zbudou na Francii.
Evropa neustále přitvrzuje. Původně měla dva dočasné fondy na pomoc v krizi. Když se ukázalo, že dluh jihu Evropy nelze rychle vyřešit, vytvořila permanentní fond ESM. Ten chce nyní ještě víc nafouknout, aby v EU plnil podobnou roli, jakou má v rozvojových zemích Mezinárodní měnový fond.
Evropský měnový fond by měl být kontrolován přímo Evropským parlamentem. Takže další instituce, další úředníci, ještě větší rozpočet a ještě nejasnější kontrola, protože když něco neřídí konkrétní jednotlivec, ale několik stovek vysloužilých evropských politiků Evropského parlamentu, přímou odpovědnost nenese vlastně nikdo.
Ano, chytří už tuší, proč to všechno. Tím vším se vlastně jen připravuje přenesení dluhu z jihu Evropy na celou Evropu, včetně ČR. Evropští vládci konečně pochopili, že problém jihoevropského dluhu není dočasný, ale chronický. Řecko má dnes přes všechnu snahu o pomoc ještě větší dluh k HDP než před krizí. A to navzdory tomu, že část dluhu byla škrtnuta. V dalších zemích to je podobné. Dluh se pouze posunul v čase. To, co mělo být splaceno v brzké budoucnosti, bude údajně splaceno v budoucnosti vzdálené, kdy současní vládci už nebudou žít. Údajně. V realitě je veřejným tajemstvím, že dluh se stal již nesplatitelným.
Francouzský prezident tlačí na pilu a jde ještě dál. Chce, aby vznikl společný rozpočet eurozóny. Chce společného ministra financí. A hlavně chce společné dluhopisy. To je ten největší průšvih. Přes společné peníze bude EU nenápadně natlačena do vzniku jediného superstátu, aniž by to mnozí ve stadiu příprav vůbec pochopili. Všechny země si totiž budou půjčovat stejně draze na svůj chod: Země, která je předlužená, si půjčí za stejných podmínek jako Německo s nejlepším ratingem. To je, jako když předluženému člověku nabídnete nový úvěr bezúročně. Co udělá? Bude šetřit, nebo si půjčí ještě víc, když vždy žil na dluh? Macron vlastně jen vyvolává celoevropskou uvěrovou spirálu garantovanou Německem, do níž máme být zataženi i my.
Merkelová tento Macronův fígl prohlédla, což je zřejmé z faktu, že se bránila společným dluhopisům. Přesto očividně cítí, že když nezaplatí jihu Evropy přístup k levnějšímu dluhu, v další integraci Evropy se nepohne. Takže zatímco my se tu přeme o to, co ještě vyplave na prezidentské kandidáty, Evropa je už jinde a řeší mnohem podstatnější věci, které pocítíme víc, než kdo je u nás kladeč věnců. Šrouby se utahují. Tlak na to, aby byli v předlužení Evropy namočeni všichni, roste.
