Turecko – náš spojenec vrah. Jak druhá největší armáda NATO postupuje s teroristy proti Kurdům
Zatímco v Česku po volbách půlka národa slavila, že se podařilo ubránit tradiční hodnoty a druhá věštila pět let temna a konec demokracie s Milošem na Hradě, Turecko, náš spojenec v NATO, se pustilo se dalšího kola vyvražďování příslušníků národa, který za svobodu a sebeurčení nebojuje statusy na facebooku, ale se zbraní v ruce.
Turecká armáda vstoupila do syrského okresu Afrín 20. ledna tohoto roku. Afrín je součastí většího územního celku, zvaného Rojava. Tuto oblast si syrští Kurdové během poslední tří let vybojovali na Islámském státu a od té doby zde realizují možná nejpozoruhodnější politicko-společenský experiment současnosti.
V sousedství autoritativních nebo nábožensky fanatických režimů, v zemi zdevastované válkou, budují syrští Kurdové společnost založenou na autonomii místních samospráv, náboženské svobodě a lidských právech. Uplatňuje se zde divoký mix levicového liberalismu, anarchismu, feminismu, radikální ekologie a filozofie ozbrojené společnosti, jemuž duchovní otec kurdské revoluce, v Turecku vězněný Abdullah Öcalan, dal název „demokratický konfederalismus.“ Vypadá to jako utopie, vysněná partou zkouřených děcek z lepších rodin na nějakém liberálním americkém kampusu. O to pozoruhodnější je, že Kurdové tento model dokázali uplatnit v reálném světě. A navíc v jednom z nejnebezpečnějších míst planety.
Rojava - ostrov svobody
Útok druhé největší armády NATO na syrské Kurdy je jasnou zprávou Erdoganova konzervativního režimu, že jakékoliv další rozšiřování kurdské autonomie nad tu, která už delší dobu funguje v sousedním Iráku, nebude akceptovat. Členský stát Severoatlantické aliance bombarduje a zabíjí kurdské civilisty a vyhlazuje vysoce motivované, ale bídně vyzbrojené kurdské guerilly, které se přitom v posledních dvou letech ukázaly jako jedna z nejefektivnějších sil v boji proti moru Islámského státu.
Rojava, jakkoliv má nepochybně dost vlastních problémů, je přitom doslova ostrovem svobody, tolerance a vstřícnosti vůči Západu, ve srovnání se sektářským násilím a fanatismem okolních oblastí.
Sýrie v hranicích, jež platily před občanskou válkou, už nikdy existovat nebude. Kurdové se svých území, vybojovaných na islamistech za značných obětí, dobrovolně nevzdají. Turecký režim, nastoupivší pod Erdoganem tvrdě autoritativní kurs putinovského střihu, se zase nesmíří s nezávislou a liberální kurdskou enklávou těsně za hranicí. Turecké síly, vybavené těžkou technikou, na zemi postupují s bojovníky někdejší Fronty An-Nusra, což byl v podstatě Islámský stát v betaverzi. Jak se taková koalice dívá na kurdskou revoluci v Rojavě, která mimo jiné klade mimořádný důraz na rovné postavení žen a mužů, asi není třeba vysvětlovat.
Západ nečinně přihlíží
Turecko právě teď v Rojavě zřejmě páchá válečné zločiny a chová se ještě mnohem bezohledněji, než Rusko při anexi Krymu. Jenže: Turecko drží ruku na kohoutku uprchlické vlny do Evropy, Turecko je klíčový vojenský partner Spojených států v oblasti, na letecké základně Incirlik, sedmdesát kilometrů od syrských hranic, je umístněno 50 amerických jaderných hlavic. V této mocenské přetahované tahají kurdští revolucionáři za nekonečně kratší konec provazu.
Turecku tak bude se vší pravděpodobností prominuto, že vraždí civilisty a napadá svobodně uspořádaný kvazi státní subjekt mimo své hranice. Západ, jako už mnohokrát, dá přednost geopolitickým zájmům, před vyslyšením letité touhy milionů Kurdů po vlastním státě. Jenže pokud dostane Turecko v Rojavě zcela volnou ruku a tamní experiment ve svobodě a autonomní demokracii zlikviduje, může se stát, že Západu, který tomu nečinně, či dokonce s tichým svolením přihlížel, vyroste v dosud přátelsky nakloněných Kurdech nový a strašlivý nepřítel.
