Ekonom Vladimír Pikora: Škoda každé rány, která padne vedle
Znáte to: Starší manželé sedí v parku. A žena prohodí k muži: „Vezmi si svetr!“ „A je mi zima, nebo už jdeme domů?“ Že takové páry máte kolem sebe také? Tak přesně tyhle nesamostatné ovečky z nás dělá stát. A začíná to ve škole. A co hůř — mnoha lidem to vyhovuje.
Pamatuji si, jak jsem v 80. letech nechtěl chodit do Pionýra. Nebavilo mě to. Ne že bych si hrál na nějakého „hrdinu“ – ve skutečnosti jsem to jako dítě vůbec nevnímal politicky. Jen a pouze mě to nebavilo. No a paní učitelka mě mateřsky přesvědčovala: „Vláďo, to musíš! Měl bys problémy. Vždyť se dobře učíš, budeš chtít jít na střední školu…“ Nakonec mě ukecala. Abych měl klid, stal jsem se pionýrem. A zase průšvih. Zase jsem neměl tu jejich modrou košili. Dali mi šátek na modrou mikinu. A znovu mě nutili, abych si ve svém volném čase šel košili koupit. Jenomže mně se nechtělo. Lenost až na půdu nakonec zvítězila. Kupodivu se „nic“ nestalo.
Jasně, tehdy byla jiná doba. Všechno bylo mnohem víc na hraně. A přesto něco se nemění. Ačkoliv doba je jiná, myšlení zůstává podivuhodně zakonzervované.
Možná jste postřehli aktuální kauzu, která se šíří na sociálních sítích. Muž s pseudonymem „Táta parťák“ se pře o to, zda jsou domácí úkoly povinné. Podle něj nejsou. Podle mě také ne. A to říkám přesto, že moje děti úkoly píšou a psát patrně i budou.
Ukazuje se totiž, že není zákon, v němž by se mluvilo o domácích úkolech. To, že jsou domácí úkoly povinné, mnozí odvozují od toho, že ve školském zákoně se mimo jiné píše, že žáci mají povinnost plnit pokyny kantora v souladu se školním řádem. Pokud by ve školním řádu byly úkoly zakotvené, dítě by dobrovolně na školu nastoupilo, a tím jeho rodiče s řádem vyjádřili souhlas, byly by povinné. Jenomže domácí úkoly ve školním řádu mnohdy nejsou. A nejsou tedy v takové škole povinné. Podobně jako můj Pionýr. Ten také nebyl povinný. Našlo se ale jen málo těch, kteří se vzepřeli systému, ať už z lenosti jako já, nebo z nějakých „ušlechtilejších“ politických důvodů.
Celá kauza povinných domácích úkolů a trestů za jejich nenošení je nepochopena. Ve skutečnosti vůbec nejde o školu a domácí úkoly, ale o princip. Většina společnosti totiž stále nechápe, že co není zakázáno, je povoleno. Co není výslovně přikázáno zákonem, není povinné, a tedy vymahatelné a trestatelné!
Právě tady začíná nesvoboda naší společnosti. Nesvoboda v našich hlavách. Dobrovolně se skloníme před systémem a posloucháme pána jako dobře ochočení psi. Jsme tak vychovaní. Nevybočuj! Nedělej problémy! To jsou ideální voliči. Nechají si vnutit nesmyslnou regulaci, a ještě za ni poděkují. Právě tady je vysvětlení, proč jsme si nechali v minulosti vnutit diktaturu. A když na to přijde, necháme si ji vnutit zas.
Jakmile někdo začne argumentovat, že jsou úkoly potřeba, protože…, už je jasné, že nepochopil, o čem mluvím. Já nerozporuju potřebu učení.
Jakmile někdo řekne, že jde jen o pár minut, takže…, opět nepochopil, o čem mluvím. Já nediskutuju o množství času stráveném nad úkoly.
Jakmile někdo řekne, že jsem levičák a chci hodit vzdělávání jen na stát, už vůbec nic nepochopil. Být ve vzdělání závislý na státě by bylo to poslední, o co bych stál.
Ne — nejde o školu, nejde o úkoly. Jde o to, že v běžných životech posloucháme jakékoliv samozvané autority jen proto, že jsme zvyklí bezmyšlenkovitě poslouchat každého, kdo vydá příkaz, ačkoli ho k tomu nic neopravňuje. Takhle lidé slepě poslouchají lékaře, učitele, policisty a spoustu dalších.
Nedávno v médiích ředitel jedné školy argumentoval: „Rodiče by měli škole hlavně důvěřovat a věřit, že škola dělá pro jejich děti to nejlepší. Největší přítěží pedagogické činnosti však jsou ambiciózní rodiče, kteří na škole pouze hledají chyby a nesnaží se školu nikterak pochopit.“
Přesně o tom to je. Tenhle pan ředitel školy jinými slovy mezi řádky říká: „Rodiče nám MUSÍ důvěřovat a držet hubu. My víme lépe než oni, co je pro jejich děti dobré. Tito sebevědomí kecálkové nám berou čas na to, jak lépe indoktrinovat jejich děti tím, co my uznáme za vhodné. My, škola, řídíme vaše životy! To, že k tomu nemáme oprávnění, ignorujte. Prostě nám věřte!“
Jenomže takové škole bych já nikdy nevěřil. Mezi školami a učiteli jsou nebetyčné rozdíly. Některé školy a v některých případech naprosto neoprávněně zasahují do chodu rodin. Někteří učitelé si myslí, že mají právo rozhodovat, co budou po škole dělat děti a jejich rodiče. Prostě si třeba vymyslí, co musí rodiče dítěti koupit, v jaké kvalitě, jaké značky a v jakém obchodě. Už se mi i stalo, že jsem musel do druhého dne sehnat lepidlo konkrétní značky. Asi měl někdo představu, že je to má povinnost, že chodím nakupovat každý den nebo změním plán dne kvůli škole. Víte, jak to dopadlo? Pomyslel jsem si, že v některých případech je zjevně povolání „učitelka“ diagnózou, vykašlal jsem se na to a dítěti vysvětlil, že když přinese domů poznámku, nebude mi to vůbec vadit. Musím totiž živit rodinu, a ne lítat místo nasmlouvaných schůzek po obchodech, jak si učitelka vzpomene.
Ve většině rodin nikdo neřeší normální psaní přiměřených (a dobrovolných) úkolů. Ani já ne. Ale dobrovolně psát přiměřený úkol je něco jiného než bezmyšlenkovitě akceptovat každou zdánlivou „povinnost“ ať už ve škole, nebo v jakékoliv jiné oblasti života. Pokud si stále ještě myslíte, že tu jde o domácí úkoly, řeknu to ještě jinak. Jde o to, že povědomí učitelů o právu je někdy naprosto absurdní. Zasahování školy do domácnosti je – obrazně řečeno — asi takové, jako by škola určila, že v pátek budete doma jíst mořské plody, protože jsou zdravé, a v sobotu si půjdete zaběhat. To, že nejíte mušle, je váš problém. Je tu snad někdo, kdo bude rozporovat zdravou výživu? Jediné, co vás od mušlí omluví, je, že přinesete do školy papír od lékaře, že máte alergii na mořské plody. Že je to uhozené? Je. Úplně stejně jako myslet si, že namísto toho, aby dítě šlo s vámi ve volném čase do divadla, bude psát doma za domácí úkol referát o divadelních hrách. Tím vám jen škola leze do soukromí a vymýšlí pod rouškou něčeho dobrého nesmyslné povinnosti.
Pravomoci školy by měly končit ve chvíli, kdy dítě opustí její budovu. Škola nemá naplnit dítěti celý den. Učitel nesmí úkolovat rodiče. Bohužel výsledek voleb ukazuje, že velká část lidí jsou nemyslící ovce. Byli zvyklí na to, jak se k nim ve škole chovali. Vůbec jim nevadí poslouchat a nemyslet. Vůbec jim nevadí, že z jejich dětí vyrostou ovce také. Dokonce takový zvrácený systém hájí. Chtějí, aby jejich učitel byl také Igor Hnízdo, kterého znají z filmové Obecné školy. Řád, kázeň, morálka a císařsko-královské školství. Škoda každé rány, která padne vedle. Ano, většina rodičů dokonce chce, aby děti dostávaly úkoly povinně, nikoliv dobrovolně. Většina rodičů tedy chce, aby škola rozhodovala o volném čase jejich dětí. Neboli většina rodičů se vlastně výchovy svých dětí ve volném čase dobrovolně vzdává a přenechává své děti státní instituci.
Dnešní státní školství tak děti učí, že v životě jsou nesmysly, jež se „musí“ plnit, protože to poručí někdo, kdo si jen myslí, že může rozhodovat. A že když děti poslechnou, budou mít klid.
Škola vůbec nezaznamenala příchod čtvrté průmyslové revoluce. Například má dcera dostala asi před dvěma lety špatnou známku za to, že neumí po sobě vyjmenovat všechny přítoky Labe. Já to také neumím. A hlavně to není potřeba. Myslím, že memorovat to je ztrátou času. A zkoušet z toho děti je dokonce mrhání penězi, které škola získává z mých daní. Moderní škola by měla učit méně věcí nazpaměť. Měla by hlavně děti učit tomu, jak se samostatně učit, jak kriticky uvažovat a jak se rychle orientovat v rozsáhlém textu. Na nošení všech informací v hlavě tu budou roboti, kteří nahradí v mnoha oblastech lidi. Školy by měly pamatovat na to, že mnoho profesí zanikne. Svět se rychle mění. Nelze učit stále stejnou metodou.
Kreativní a samostatně uvažující lidi sice roboti nenahradí, ale takové žáky zase školy obvykle nemají rády. Z jejich pohledu zlobí a kladou hloupé otázky, s nimiž systém nepočítá.
Samotná kauza „Táty parťáka“ ukazuje, že nám jako společnosti chybí právní gramotnost. Tu školy ignorují. Často chodím do základních škol, abych dětem přiblížil finanční gramotnost. I ta je mnohde žalostná a nejžalostnější je u samotných učitelů, kteří by ji měli podle osnov vyučovat. Učitelům víc vyhovuje jet ve starých kolejích a mít školu jako hlídárnu poslušných žáčků.
Držím palce „Tátovi parťáku“. Zákony musí platit pro všechny – tedy i pro učitele. Jestli si někdo stále myslí, že předešlá slova byla o úkolech, jen tím potvrzuje, jak špatnou práci vykonali jeho učitelé. A speciálně pro každého takového: S domácími úkoly nemám problém, pokud jsou pro děti dobrovolné a pokud se u nich nevyžaduje spoluúčast rodičů. Mám problém s každým, kdo se mi neoprávněně pokouší namluvit, že mám údajné povinnosti, jež v realitě nemám.
