Okamurův paradox: Když prosadí odvolatelnost politiků, sám může letět první
Už od svých senátorských začátků staví Tomio Okamura politický úspěch mimo jiné na slibu zavedení odvolatelnosti politiků. Jak přesně by měl nástroj fungovat, už jeho SPD v programu nespecifikuje. Jisté ale je, že takové opatření v Okamurou ražené verzi zákonitě nejvíce dopadne na ty politiky, kteří polarizují – čili mají dost příznivců pro získání relevantní podpory, ale i dost odpůrců. Ano, tedy mezi prvními i na Okamuru.
Podle únorového průzkumu agentury CVVM se předseda SPD může „chlubit“ nejvyšším procentem nedůvěry voličů spolu s exministrem Chovancem. Okamurovi podle šetření věří 33 procent české voličské populace, 58 procent mu naopak nevěří. Zároveň patří mezi nejlépe známé politiky – neznají ho jen dvě procenta respondentů z výzkumu, známější je už jen premiér v demisi Babiš a prezident Zeman.
Nabízí se proto otázka, jestli si Okamura slibem zákona o odvolatelnosti politiků v referendu vlastně nekope politický hrob. V současnosti je sice nepravděpodobné, že by jeho návrh prošel parlamentem, notabene v první fázi chce SPD odvolatelnost pouze pro starosty a hejtmany, až později pro všechny přímo volené pozice.
Okamurou ražená podoba zákona nicméně právě odvolání politika jeho typu nahrává. Když pro iDnes.cz popisoval konkrétní představu pro praxi, mluvil o peticích, které by lidé chodili podepisovat na czechpointy. Po překročení stanovené hranice by se pak hlasovalo o odvolání toho či onoho politika v referendu – ať už celostátním, nebo místním. A u platnosti referend SPD jak známo razí nulové kvorum – tedy platnost při jakékoli sebemenší účasti.
To by prakticky znamenalo, že kdyby se dobře zmobilizovali Okamurovi odpůrci, mohli by kontroverzního poslance celkem jednoduše svrhnout. Při takové snaze by jim jistě někteří politici a média pomohli s kampaní, ostatně i Okamura by za sebou měl frontu podporovatelů. Suma sumárum by se třeba zrovna pro jednou zvedlo z kaváren dost liberálů nebo alespoň více než okamurovců (kterých je taky omezený počet) a jedna velká tvář současné politiky by byla rázem bez práce.
Více než na hypotetické Okamurovo ohrožení sebe sama chci ale na tomto příkladu poukázat na celkovou nedomyšlenost odvolávání politiků v podobě, v jaké ho Okamura prosazuje. Na politické scéně vždycky bylo a bude dost postav, které jsou nepřijatelné pro většinu – třeba proto, že hájí proud momentálně menšinový. Příkladem za všechny budiž Miroslav Kalousek, ale i Andrej Babiš a koneckonců většina lídrů velkých stran.
Politika je z podstaty rozdělující – uspěje ten, kdo přesvědčí více lidí a zas tak moc jich nenaštve. Pokud ale nejste diktátor, většinou svým programem a činy ten zbytek, který vás nevolí, logicky odrazujete. Zaslouží si pak politici ze stran, které získávají mezi 5 a 10 procenty, padat jen proto, že pro nějakých dalších 15 či 20 procent jsou nepřijatelní?
Tímto stylem by z politiky postupně mizely menšinové postoje, politici by se neustále snažili zavděčit a my bychom tak žili v permanentní kampani, v níž se může kdykoli kdokoli pokusit někoho odvolat. A nakonec, nestačí místo běhání po czechpointech a nekonečného referendování špatného politika příště jednoduše nezvolit? Bylo by to minimálně o dost levnější. A taky, i když se s tím slovem teď mává až moc, demokratičtější. Protože čím více přímé demokracie, tím demokratičtější systém, platí asi tak jako čím víc pruhů, tím víc Adidas.
