Marečku, podejte mi pilník aneb mají se do škol vrátit dílny a pozemky?
Jak si patrně vzpomenou čtenáři střední a starší generace, tzv. dílny a pozemky patřily dříve mezi povinnou (relativně populární) součást výuky na základních školách.
Vrtání, rašplování, šroubování, zalévání, pletí a okopávání záhonů patřily v šedesátých, sedmdesátých, osmdesátých, ba i devadesátých let k neodmyslitelnému koloritu (tehdy československých) základních škol.
Poté však nějak zmizely. Dílny se staly patrně nemoderními, vytlačila je mimojiné moderní technika, digitalizace, výuka různých mediálních, finančních a multikulturních gramotností, kritického myšlení a třeba i rozšířená výuka cizích jazyků, takový byl a je diktát postmoderní doby.
Nyní někteří politici a podnikatelská sdružení uvažují o jejich návratu. A je to, dle mého soudu, celkem rozumný nápad. Ještě pro informační komplexnost dodejme, že dříve, tedy alespoň v osmdesátých letech, kdy chodil na ZŠ autor tohoto textu, měla výhradně děvčata (sic!) jako součást výuky i vaření, to by dnes patrně neprošlo kvůli genderové korektnosti, notabene i chlap by si měl umět uvařit – přiměřeně levně (pardon, hospodárně), chutně, a hlavně zdravě.
Homeopatické množství zájmu o řemesla
Vraťme se k hlavnímu tématu dnešní glosy. Mají se tedy dílny a pozemky vrátit do osnov našich ZŠ?
Doplňme, že zmíněný návrh prosazuje zejména Asociace malých a středních podniků a živnostníků s odůvodněním, že dnešním potomkům udatných českých techniků, kutilů, zahrádkářů a chalupářů chybí základní manuální zručnost a následně klesá zájem žáků o technické a učební obory. Je veřejným tajemstvím, že o některá řemesla je dnes zájem v takřka homeopatickém množství.
Jak jsem již předeslal výše, jedná se o relativně rozumnou myšlenku, alespoň poměřováno tou změtí různých nesmyslů a omezení, která se na nás v posledních letech valí. Nicméně vidím zde také několik nebezpečí a rizik.
Nedostatek řemeslníků
Hlavně mi není jasné, kde by veřejné základní školství ihned vzalo dostatek kvalitních učitelů pro výuku dílen, tedy tak, aby se pokryla celá republika.
Řemeslníků je obecně nedostatek. A to teď ještě nehovoříme o těch kvalitních. Kdo z aktivních řemeslníků půjde učit na stovky českých a moravských základních škol? Navíc pokud by se nějaký řemeslník uvolil, že půjde učit dílny na ZŠ (třeba jen na poloviční úvazek, aby si mohl vedle toho ponechat svou léta budovanou živnost), tak to ještě neznamená, že bude i dobrým kantorem. Fakt, že je někdo nadán na řemeslo, zpravidla neznamená, že bude současně dobrým pedagogem. Čest výjimkám. Již vidím reportáže na TV Nova či TV Prima o tom, jak učitel dílen přerazil nějakou laťku o neposlušného žáka.
Nabízí se řešení, že by do výuky dílen současně chodili praktik-řemeslník a s ním klasický učitel s pedagogickými znalostmi a diplomy. Nicméně i čtenáře bez titulu inženýra ekonomie napadne, že tento duální model by byl značně finančně náročný. A vynásobíme-li počet těchto „pedagogicko-řemeslných dvojic“ potřebou pro celou republiku, tak MŠMT, potažmo ministerstvo financí, asi trefí šlak.
Povoláme důchodce?
Někdo si možná řekne: Nové učitelé dílen nám vychovají přece pedagogické fakulty, nicméně to by reálně trvalo desetiletí. Pro celou ČR by to byla potřeba tisíců nových absolventů a absolventek (buďme genderově korektní: dílny a pozemky mohou samozřejmě učit i ženy).
Dalším řešením by bylo opět povolat do škol důchodce — bývalé kantory dílen a pozemků. Avšak i zde cítíme jisté riziko, jak se (jinak čiperný) sedmdesátník vyrovná s požadavky a oprávněnými nároky dnešní pubertální mládeže. Nemožno vyloučit, že takový pedagogicko-dílenský veterán by dnešním dětem třeba i zadal domácí úkol (což dle současné legislativy snad ještě i lze) a trval by na jeho splnění (to je již dnes právně značně sporné), a způsobil tak náctiletým žákům celoživotní trauma, dodáváme v laskavé nadsázce.
Namítneme-li, že dnes pracuje mimo jiné řada lékařů důchodového věku, tak to je jistě pravda, nicméně pacienti se zpravidla chovají lépe a pokorněji než dnešní náctiletí. Samozřejmě i zde existují výjimky – napadení lékařů a záchranářů se také vyskytují, ne že ne.
Závěr
Znovuzavedení výuky dílen a pozemků do osnov ZŠ v zásadě vítám, vždyť umění zatlouct hřebík je člověku v životě častokrát užitečnější než umění kriticky uvažovat o dějinách estonské lesbické poezie, nicméně nebude to snadný úkol! Ad augusta per angusta!
Autor je právník a VŠ pedagog.
