Rok od konce intervencí: Centrální banka má nekonečnou kupní sílu a vycenila zuby, říká Stroukal
Rok po intervencích České národní banky můžeme bilancovat. Intervence byly úspěšné, o tom není pochyb. Splnily to, co od nich centrální banka očekávala. Podařilo se jí dosáhnout kýžené inflace, což je její hlavní a poměrně rozumný cíl, rozhodně lepší, než kdyby cílovala třeba ekonomický růst.
Intervence ale ukázaly tři věci, o nichž se příliš nemluví. Připomněly nám, že naše centrální banka má nekonečnou kupní sílu, že centrální bankéři nemyslí jen na inflaci a nakonec, že má větší ramena, než jsme si mysleli.
Za prvé, Česká národní banka skoupila tak obrovské množství cizí měny, že vyvstaly otázky, co s ní dělá. Nakupuje akcie? Jaké? Zdánlivě je to jedno, protože i kdyby centrální banka všechny nakoupené peníze prodělala, nebo naopak vydělala stonásobek, výsledný efekt je stejný. Centrální banka nemůže vytvářet ekonomický zisk, jejž reinvestuje tak, jak jsme zvyklí u firem. Na druhou stranu je to jediná instituce, která nemůže nikdy zbankrotovat.
Instituce s nekonečnou kupní silou
Jinými slovy, z hlediska inflace je úplně jedno, co centrální bankéři nakupují a jak dobře s nakoupeným obchodují. Trochu na tom ale přece jen záleží. Pokud centrální bankéři nakoupí zrovna vaši firmu, přestože si ji nikdo jiný nechtěl koupit, budete spokojeni. Akcie nejedné firmy se tak nafukují jen díky umělé poptávce centrální banky. Pokud s tím budou bankéři pokračovat, budeme postupně směřovat k podivnému pseudostátnímu vlastnictví, kdy se majoritními akcionáři velkých podniků stanou centrální banky. Nemusíme to pouze věštit, například v Japonsku už je to realita. Vytvořili jsme si instituci s nekonečnou kupní silou, není se tedy čemu divit.
Za druhé, a to je ekonomicky naprosto zásadní, centrální bankéři se začali chlubit výsledky HDP a nezaměstnanosti, tedy ukazateli, jež pro ni ze zákona nejsou prvořadé. Zákon o České národní bance jasně říká, že hlavním cílem centrální banky je cenová a finanční stabilita. Přičemž není bez zajímavosti, že to, co se považuje za stabilitu, si obvykle centrální banky stanovují samy, i když vycházejí ze zažité praxe a závěrů ekonomie hlavního proudu. Teprve pokud tím ČNB neohrozí tyto cíle, může se snažit pomáhat růstu.
Řekněme to ještě jinak. Centrální bance se podařilo udržet cenovou stabilitu tak, jak si ji sama nadefinovala, tedy dosáhnout dvouprocentní inflace. Intervence se k tomu ukázaly při zpětném pohledu jako efektivní nástroj. I kdyby tím ale způsobila propad HDP o 10 procent, měla by být spokojená stejně, jako když tím růstu spíše pomohla. Tak mluví zákon.
Náklady intervencí existují napříč populací
Za třetí, centrální banka ukázala, že i v pokročilém věku dokáže stále cenit zuby. Má moc a nebojí se ji použít. Ano, právě proto centrální banky máme, aby měly moc něco změnit. Delší dobu však byly jen hráči ve stínu, kteří se příliš neukazovali. Jejich kroky sledovali jen zkušení zainteresovaní investoři, ale pro řadového občana byla centrální banka neviditelná.
To se změnilo, když zasáhla a zdražila lidem dovolenou. Je to klišé, ale ukazuje na to, že náklady intervencí existují a byly rozšířeny napříč populací. Centrální banka má moc přerozdělovat a dělá to. Měli bychom s tím počítat.
Podtrženo, sečteno, centrální banka udělala učebnicový krok. A učebnicově vyšel. Také proto, že se do intervencí nepustily všechny centrální banky světa zároveň, za což můžeme být vděčni. Nebyl to ovšem krok bez nákladů. Vedl k pseudostátnímu vlastnictví řady aktiv. Změnil postavení ČNB a směr, jímž hledí. A hlavně ukázal, že se ČNB nebojí a bude chtít více moci a pravomocí. Ostatně, to už vidíme nyní, když chce snazší regulaci hypotečního trhu. Toho, který pomohla nafouknout. I díky intervencím.
Autor je hlavní ekonom Roklen.
