Vladimír Pikora: Existuje „politicky korektní“ smlouva?
Napadlo vás někdy, že i smlouva o vašich penězích může být „skrytě politicky korektní“? Ne? Tak já vám ukážu, že velmi překvapivě ano, ačkoliv se to na první pohled vůbec nezdá.
Je to asi dva roky, kdy k nám přišla na posezení a kus řeči starší paní ze sousedství. Semleli jsme výsadbu nových stromků v parku i sousedovu slečnu, až když už došla běžná témata, paní si smutně povzdechla, že asi přišla o spoustu peněz. To mě samozřejmě zaujalo nejen lidsky, ale i profesně, a tak jsem ji vybídl, ať mi k tomu poví víc.
Z paní to lezlo jak z chlupaté deky, ale nakonec jsme dali příběh dohromady. Paní před pár lety vložila peníze do podílového fondu. Agilní investiční poradce jí předložil grafy, na nichž byl vykreslen výnos v minulosti a v dalších letech. Paní se zdálo logické po tak výhodné investici skočit. Bohužel dopadlo to zcela jinak. Namísto slibovaného dvouciferného výnosu dosáhla dvouciferné ztráty, která se blížila sto tisícům. Pro ni to bylo opravdu hodně. A vůbec nechápala, jak se to mohlo stát, když „přece mi slíbili, že vydělám tolik!“ – a zapíchla prst na papír, kde ono číslo jasně svítilo.
Vůbec se mi to nelíbilo. Bylo zjevné, že byla zneužita naivita na jedné straně a nekalá obchodní praktika na druhé straně. Protože paní měla vše pečlivě založeno v deskách a zdokumentováno, navrhl jsem jí, zda se nechce obrátit na finančního arbitra. Jelikož nejen že nevěděla, jak se to dělá, ale ani netušila, že někdo takový existuje, žádost jsem jí jednoduše napsal. Sám jsem byl zvědav, jak to dopadne, i když jsem tušil, že v tomto případě to bude snadné rozhodování. Podvod byl očividný.
Dopadlo to dobře. Banka provozující fond se omluvila za svého zprostředkovatele a peníze na naši žádost dorovnala tak, aby paní nebyla škodná – tedy aby se jí vrátilo tolik, kolik na počátku důvěřivě fondu svěřila. Já si z toho odnesl, že institut finančního arbitra funguje dobře a že čas od času se nějaký nepoctivý poradce prostě objeví.
Taky proto jsem docela se zájmem začal sledovat i čerstvou kauzu, kdy některé pojišťovny byly plošně obviněny, že údajně několik let nabízely v podstatě podvodný produkt, totiž investiční životní pojištění. Jedná se o jakýsi hybridní produkt dva v jednom: Částečně životní pojištění, částečně investice na kapitálovém trhu, přičemž obě složky se dají libovolně namíchat. Už několik pojišťoven přitom bylo napadeno, že tento produkt falešně vydávaly za pojištění, ačkoliv pojistná část produktu byla jen velmi malá. Klienti se nyní začali bouřit, že vlastně nevěděli, co ve smlouvě podepisují, a začali požadovat vrácení proinvestovaných peněz. Nutno říci, že tyto klienty notně povzbuzovali právní zástupci, aby se proti pojišťovnám postavili.
Celá tahle kauza se mi zdála od počátku trochu divná. Byla totiž od mé osobní zkušenosti s arbitrem odlišná snad ve všem, v čem se dalo: V případě mé sousedky se jednalo o důvěřivou dámu neznalou světa velkých peněz, o její neschopnost sama se bránit, o jednoho konkrétního prohnaného prodejce a o několik sofistikovaně vypadajících grafů, jež na první pohled velmi věrohodně naznačovaly, kolik přesně peněz paní prý dostane zpět. V aktuálním případě pojišťoven ale šlo o řadu klientů hromadně zastupovaných profesionálními zástupci, o celý produkt, nikoliv jen o jeden nevydařený případ, a údajně o „milióny smluv“. Skoro to na první pohled působilo, jako by se mělo jednat o nějaké masívní „spiknutí“ pojišťoven proti klientům… Což je samo o sobě dost bizarní představa.
Několik prvních nálezů arbitra naznačilo, že právo stojí na straně klienta. Proč jenom mě to až tak moc nepřekvapuje…? Jo aha, protože jsem si vzpomněl na svou sousedku. Celkem jistě nebylo obtížné v té záplavě smluv vybrat jako vlajkovou loď několik případů, kdy obchodník skutečně mohl použít agresívnější praktiky. Plyne z toho, že je dobrým nápadem sesypat se teď na pojišťovny, prohlásit, že mě finanční poradce záměrně podvedl, a chtít peníze proinvestované na kapitálovém trhu zpět? Po pravdě – já bych do toho nešel (pokud bych neměl pocit, že jsem se stal vysloveně obětí cíleného podvodu konkrétního člověka). Proč?
Prostě proto, že ve financích, a nejen v nich, je napříč evropskou právní kulturou prosazován princip, že smlouvy spíš platí, než neplatí, pokud nejsou jejich vady příliš zjevné. Kdyby tento princip prosazován nebyl, každý, kdo smlouvu uzavře, by mohl jednoduše prohlásit, že se daný den třeba špatně vyspal, smlouvu proto uzavřel pod tlakem a neuvědomil si, že je pro něj nevýhodná. A smlouva tudíž neplatí. Takže by se všechny smlouvy ihned staly cárem papíru. A teď se právě dostáváme k oné korektnosti.
Přesně takové změkčování daných hranic je pro dnešní dobu velmi typické. Namísto černé a bílé je dnes vše prezentováno šedě. Tudíž i pokusy o prolomení tohoto právního principu jsou častější. Dnes už nemáme jen dvě pohlaví, muž a žena, ale rovnou několik genderů. Že to s pojišťovnictvím vůbec nesouvisí? Ale ano, souvisí! Jde principiálně o mazání ostrých hranic. Smlouva není platná, přestože jsem ji podepsal – je jen napůl platná. Je totiž platná, když mi kapitálový trh vydělává, ale neplatná, pokud mám mít ztrátu. Nikdo dnes nesmí být vystaven žádnému stresu. A není snad dosažení ztráty z investování stresorem jak kráva? A neměl by před takovým stresem být každý investor ochráněn?
Já vím, že mi teď namítnete, že v téhle kauze jde o něco úplně jiného. Že v ní jde přece o to, že klient se domníval, že si především platí pojištění, ale přitom si především platil kapitálové investování. Že provize zprostředkovatelům jsou velmi vysoké. A tak dál a dál. Ale ruku na srdce: Opravdu na tom načasování není něco zvláštního? Produkt investičního životního pojištění existuje už drahně let. Ale zpochybňován začne být až nyní, když je módní zpochybňovat vše.
Když jsem dosáhl dospělosti, moje matka mi předala desky s pojištěním, jež mi uzavřela při narození. A které mi až do dospělosti poctivě každý měsíc platila. Teď ať už si s ním prý dělám sám, co chci. Smlouvu jsem prostudoval – a zděsil se. Hned druhý den jsem šel pojistku vypovědět a nechal si vyplatit naspořenou částku. Byla to sotva polovina vložených peněz. Byl jsem otrávený, moje matka taky. Ale bral jsem to tak, že prostě moje máma kdysi udělala chybu, byla vykolejená narozením mimina, financím moc nerozuměla, a tak uzavřela smlouvu zjevně nevýhodnou. Ani mě nenapadlo házet vinu na pojišťovnu nebo na pojišťovacího agenta, jenž dost možná rozuměl tomu, co nabízí, zhruba stejně jako moje máma. Dnes je ale jiná doba: Doba mazání hranic a odpovědnosti. Je to nevýhodné? Tak za to nenesu odpovědnost! Proto se tahle kauza mohla narodit, před deseti lety by patrně vůbec nemohla vzniknout.
A kdo tedy vlastně skutečně může za řadu smluv, které klienty právě dvakrát neobohatily? Zprostředkovatelé? Finanční poradci? Osobně se domnívám, že takhle jednoduše odpověď nezní. Myslím, že viník se jmenuje nízká finanční gramotnost v zemi. A že za nějaký ten měsíc bude kauza zase zapomenuta…
