Ježíš s muslimkou aneb Jak si kardinál i čeští politici zahráli u chorvatského levičáka
Mediální pokrytí divadelního dění v našich končinách zřídkakdy přeroste rozměr kulturních příloh. Naposledy se to povedlo festivalu Divadelní svět Brno, respektive jedné z inscenací, kterou festival uvede na konci května.
Inscenace Naše násilí a vaše násilí, nastudovaná lublaňským divadlem Mladinsko v režii Olivera Frljiće, dle anotace reflektuje uprchlickou krizi, odpovědnost Evropy za koloniální minulost či vztah umění a mocenského establishmentu. Tedy témata, jež rozhodně nejsou v kontextu evropského divadla nijak nová, nebo šokující. Kdosi se však domákl, že v inscenaci je scéna, v níž Ježíš znásilní muslimku. A rozjel se mediální cirkus. Cirkus poněkud překvapivý, vzhledem k tomu, že Česko je jedna nejateističtějších zemí světa. Ozvali se čeští biskupové, ztracenou víru zřejmě našli komunisté, kteří na brněnském zastupitelstvu, spolu s podobně rozhořčenými lidovci, neúspěšně požadovali stažení inscenace z programu festivalu. Komunisté se obávali, aby prý „nebyla uražena víra“. Taková starost od ideových dědiců režimu, který duchovní zavíral, mučil a vraždil, právě na katolické Moravě se dopouštěl mimořádných svinstev a po celé zemi čtyřicet let cíleně devastoval církevní památky, je skutečně dojemná.
Kardinál Duka se nechal slyšet, že inscenace je „výprodejem křesťanství.“ Do teatrologicky dramaturgických vod odvážně vyplula na stránkách Lidových novin ekonomka Hana Lipovská – jejím domácím rybníkem je přitom obvykle Masarykova univerzita a Institut Václava Klause. Umění by mělo být především krásné a kultivující, napsala konzervativní ekonomka. Názor, který by jistě podepsal i každý normalizační referent přes kulturu. Žádné špinavé máničky, pardon totiž divadelní avantgardisti, nám republiku rozvracet nebudou. Švanda dudák musí slušnému občanu stačit. Kromě rozhořčenosti a obrany morálky měli všichni výše jmenovaní společnou ještě jednu věc. Inscenaci samozřejmě neviděli.
Z minulosti musí přitom minimálně pan kardinál i biskupové vědět, že kritizovanému dílu pouze dělají reklamu. Papežská kritika pitomé knihy a ještě pitomějšího filmu Šifra mistra Leonarda jistě přihrála do kapsy autora Dana Browna pár milionů dolarů navíc. Oliver Frjlić je přitom sofistikovanější tvůrce než král zámořského literárního braku. A do citlivých míst se nestrefuje poprvé. V rozhovoru pro Divadelní noviny mluvil o tom, jak mu vedení Národního divadla ve Splitu chtělo zarazit reprízovaní adaptace Euripídových Bakchantek, protože v inscenaci tématizoval srbsko-chorvatské etnické čistky, v inscenací Prokletí, nastudované ve Varšavě, měl papež Jan Pavel II. orální sex…
Ostatně najdeme řadu lidí, kteří do divadla chodí často a rádi, na rozdíl od paní Lipovské nebo brněnských komunistů některé z Flrjićových inscenací viděli a mají za to, že chorvatský režisér je spíše obratný provokatér než novodobý Bertold Brecht. To nic nemění na tom, že taková tvorba má jednoznačné právo na existenci. Sid Vicious také nebyl úplně Mozart, přesto by bez sígrovské hymny Anarchy in the UK byl hudební svět chudší.
Minulé zkušenosti, a že jich naše země má za posledních sto let nepříjemně mnoho, mluví zcela jasně. Kulturu a morálku neohrožují ti, kdo na jevišti ukazují nehezké věci, píší sprosté básničky, nebo dělají příliš hlasitou muziku. Největší paseky, kulturní devastace a lidských prasáren jsme se vždy dočkali od svatouškovských krasoduchů, kteří se zaklínají obranou dobrých mravů a vždy nejlépe vědí, co se sluší a patří. Tito arbitři slušnosti a pořádku si neomylně vybírají za cíl díla provokující, nekonformní, nutící ke tříbení názorů. Proti záplavě ubíjející jásavé stupidity, kterou národ krmí například lobotomická programová skladba našich komerčních televizních stanic, se neozvou. Uřvané reality shows, stupidní seriály, sloužící pouze jako věšáky na reklamu, nebo žvanění vymydlených moderátorů a umělohmotných moderátorek bulvárních magazínů mají na devastaci kulturního vědomí a schopnost kritického myšlení stokrát horší vliv než sto avantgardních inscenací, i kdyby v nich kromě Ježíše muslimku znásilňoval ještě Buddha s Masarykem.
Oliver Frljić je zřejmě tím typem režiséra, pro něhož zásadní část představení začíná až po poslední oponě. Vyvolání debaty a společenského rozruchu je organická součást moderního, nebo chcete-li postmoderního divadla. Frljić si mediální rozruch, který kolem plánovaného uvedení jeho kusu vznikl, jistě s gustem připíše do portfolia. Tentokrát debata začala dokonce dřív, než na jevišti padla první věta. Kardinál Duka i někteří v politici se svých rolí v inscenací Vaše násilí a naše násilí prostě zhostili na výbornou. Divadelní terminologií řečeno, je to naprostý sukces. Frljić by měl své české herce pozvat na panáka. Nebo jim aspoň poslat květiny. Zahráli to skvěle.
