Nejsme proruské, to společnost je rozdělená
Žijeme v době informační války mezi NATO a Ruskem. Platí jednoznačné kategorie: buď jsi proruský nebo protiruský. Není nic mezi tím. Jenže mezi tím by měli stát právě novináři. Schopní klást otázky a rozlišovat propagandu a fakta.
„I šéfredaktorka Lidé a Země (Lenka Klicperová) říká, že chemické zbraně mají i islamisti a tu nemůžete obvinit z toho, že je proruský agent,” ozvalo se z úst poradce premiéra v demisi Cyrila Svobody v pořadu Máte slovo. Pořad se týkal Sýrie - chemického útoku a ruských vlivů a dezinformačního působení obecně. A díky tomu jsme si uvědomily, jak jsme se z novinářek, snažících se o objektivní pohled na syrský konflikt, staly nyní nástrojem a argumentem pro nejrůznější skupiny obyvatel i politiků. Je to jen další střípek do mozaiky zvané polarizace české společnosti.
K jejímu zásadnímu dělení došlo v souvislosti s vypuknutím migrační krize, kdy se lidé začali dělit na „vítače” a odpůrce uprchlíků. Od té doby naši společnost dokáže polarizovat kde co, včetně války v Sýrii. A zde je to obzvláště překvapivé. Mezinárodní konflikt, do něhož je přímo zapojeno Rusko, Írán, USA, Turecko, Saúdská Arábie a Katar. Ne však Česká republika. Proč tedy právě tato válka dokáže českou společnost rozdělovat tak, že zastánci různých názorů jsou schopni osočovat se a nadávat si, a to velmi nevybíravě?
Proč tedy Sýrie? Protože zde proti sobě stojí USA a Rusko a česká společnost i média mají potřebu jednoznačně podporovat jednu ze stran. A to i přesto, že v syrské válce zlo páchají všechny strany konfliktu a situace není vůbec černobílá.
Od začátku syrské krize, máme na mysli údajný chemický útok v Dúmá a reakci spojenců USA, VB a Francie na něj v podobě raketových úderů, tvrdíme jen jediné – útok nebyl dodnes potvrzen nezávislým zdrojem. Videa z Dúmy dodala organizace Syrian Civil Defence, která působí pouze na územích ovládaných islamistickými povstalci. Ze 70 % jde o sunnitské islamistické skupiny – v Dúmě to byla skupina Džajš-al Islám (Armáda islámu). Úkolem nás novinářů je klást otázky a ptát se, proč spojenci reagovali vojenským úderem místo, aby počkali na výsledky vyšetřování expertů z OPCW, kteří jsou na místě.
Jenže tím, že neadorujeme zásah našich spojenců, se protivíme “duchu” ostatního referování o této problematice ve většině médií. Stejně tak ale poukazujeme na selhání Západu a NATO, když dovolily Turecku, aby provedlo invazi do syrského Afrínu. Tam zemřely při tureckém bombardování stovky civilistů a 150 tisíc lidí bylo vyhnáno ze svých domovů. O tom se ve světě mlčí, protože tyto válečné zločiny spáchalo Turecko – člen NATO. Kdo jiný by na to měl upozorňovat než novinář, který by se měl snažit zůstat nestranným? A ne se přiklánět na jednu ze stran konfliktu a referovat tak, aby souzněl s politikou spojenců nebo naopak s politikou Ruska?
Snažíme se kriticky přistupovat ke všem. Nesouzníme s ruskou propagandou. Přesto je naše stanovisko zneužíváno na podporu proruských elementů, tvrdících, že Rusko hraje v syrské válce tu nejpozitivnější roli. Od začátku poukazujeme na to, že Rusko se řadí na stranu věčných živitelů konfliktu, a to podporou Bašára Asada, který je zodpovědný za mučení a vraždy desetitisíců obyvatel Sýrie. Skutečnost není černobílá, jenže to česká společnost a ani naši politici nechtějí slyšet. Chtějí jednoduché nálepky. Jsme proruští nebo protiruští. Jakmile někdo kritizuje postup Západu v Sýrii, jednoznačně je tím přesunut do tábora asadovců a putinovců. Česká společnost je rozjitřená. Chce slyšet jen jednoznačná stanoviska, nad nimiž se nemusí dlouho přemýšlet. Měli bychom se více snažit vyvarovat stádnímu, černobílému uvažování, a to i v případě syrské války.
Podobné je to s naší kritikou nečinnosti NATO v syrském Afrínu. Kritizovaly jsme i Evropskou Unii za mlčení ohledně tureckého vpádu do Afrínu. A opět jsme byly zneužity nejrůznějšími skupinami stoupenců referend o vystoupení z EU a NATO. Protože když něco kritizujete, tak to přeci jasně znamená, že jste v táboře odpůrců institucí jako EU a NATO. Jenže my pouze chceme, aby se tyto instituce chovaly tak, abychom se za ně nemusely stydět. Neznamená to, že chceme, aby ČR vystoupila z těchto struktur a vydala se úplně napospas ruskému vlivu.
Žijeme v těžké době plné nepřátelství. Bohužel jsme zřejmě jen součástí stále se opakující historie, z níž se jen málokdo dokáže poučit. O ruských dezinformačních webech a mediální válce se píše v současné době poměrně dost. USA však mají také svou historii mediálních manipulací a jednostranného referování. Antonín Kratochvíl, světoznámý českých válečný fotograf, líčí své vlastní zkušenosti s mediální manipulací v USA v době invaze do Iráku 2003. “Když jsme vydali knihu, pozvali si nás na rozhovor do Fox News. Mě a Chrise Andersona. On byl Kanaďan, já podivný Američan z Čech, a to se jim nelíbilo. Na knihu se ani nepodívali a dávali při tom interview otázky jenom Chrisovi. Mě se báli, tušili, že nějakej Evropan bude proti tý válce. Pak přišla otázka, proč jsme vydali tuto knihu. Chris se na mě otočil, aby mi předal slovo. Řek jsem: ,Vydali jsme ji kvůli lidem jako jste vy, který by pravdu o týhle válce nikdy neřekli!‘ Za tři minuty jsme byli odstřižený. Ani ruku nám nepodali…”
Žijeme v době informační války mezi NATO a Ruskem. Boj se zatím vede o mysl lidí. Ruská informační válka má určitě navrch a je intenzívnější. A tak zde platí: Buď jsi proruský nebo protiruský. Není nic mezi tím. Jenže mezi tím by měli stát právě novináři. Schopní klást otázky a rozlišovat propagandu a fakta.
