Česko je naprostý Kocourkov: Vidíme to na diskusi o Gabriele Koukalové, Babišovi, Zemanovi či Sýrii
Na věži musí být dvoje hodiny — co kdyby se na ně chtěli podívat dva lidé najednou? To je jedna z absurdit ze smyšlené obce Kocourkov, která se po staletí objevuje v českých lidových rčeních nebo v literatuře. Zmiňuje je i spisovatel Karel Čapek ve svých slavných Hovorech s T. G. Masarykem. Bohužel naprostý Kocourkov připomínají některé diskuse, jež se v současnosti u nás vedou o některých, mnohdy zásadních věcech.
Vášnivá diskuse se například strhla o knize, kterou dala na trh skvělá biatlonistka Gabriela Koukalová. Jak se záhy zjistilo, máme milióny odborníků na sport, statisíce expertů na anorexii a bulimii a také desetitisíce mudrlantů rozebírajících lidskou duši. Každý si může vybrat – supermarket názorů má více zboží než Tesco, Billa, Globus, Lidl a Albert dohromady. Podstata mnoha problémů Koukalové ale samozřejmě tkví v ní samotné. To ji zlomilo, oslabilo a je frustrovaná. Přesto skočila do psí boudy v Kocourkově, kde ji zvířata roztrhají na kusy.
Více než půl roku od voleb do Poslanecké sněmovny nemáme vládu s důvěrou. Jedna strana obviňuje druhou, kdo se nechce domluvit, kdo má jaké podmínky, kdo koho podrazil a jak. Primární problém ale spočívá v tom, že premiér Andrej Babiš je zapletený do kauzy, v níž může jít o zneužití dotací. Byl proto obviněn. O jeho vině či nevině ať rozhodne soud. Pokud by však nebyl předsedou kabinetu on, vládu bychom dávno měli. Co je na tom nepochopitelného?
Divoké diskuse se vedou také o prezidentu Miloši Zemanovi. A opět: Nejde ani tak o to, zda má v něčem pravdu a v něčem dalším si ji ohýbá podle vlastních potřeb. Pořád je to jen nějaký názor, třeba úplně nesprávný. Zeman ale brutálně rozděluje společnost a dělá to bohužel schválně. V tom je podstata. Mstí se svým protivníkům a nedokáže se nad některé věci povznést. On je typickým příkladem Kocourkova, proto budou kolem něj vášně planout dál.
Kdekdo se už vyjádřil v posledních letech i k Rusku a „věčnému prezidentovi“ Vladimiru Putinovi. Jistě, právě on sám je ten zásadní problém. Vede Rusko k agresívní a nevyzpytatelné politice, je nesmírně sebestředný a nemá žádné pochopení pro to, že někdo může situaci vnímat jinak než on.
Oblíbeným tématem je také válka v Sýrii. Některé reakce na ni by podle všeho nevymysleli ani v Kocourkově. Nesmysl střídá nesmysl a dezinformace dezinformaci. Kdyby autoritářský režim Bašára al-Asada (a předtím jeho otce Háfize) nevraždil a nezavíral své odpůrce, ale dal jim možnost svobodně existovat, viděli bychom něco jiného. Asad pomáhal budovat zlo, jež dnes někdy zastírá ještě větší zlo. Prvotní problém byl ovšem kdysi v něm.
Na Sýrii, Trumpa, Severní Koreu, migraci, islám, sestavení české vlády a biatlonistku Koukalovou jsme odborníci všichni. Patřím mezi ně i já. Jenže pak to všechno připomíná Kocourkov. Nevíte ale někdo, kdy budeme mít pořádné dálnice a železnice? Kdy se nám přestanou hroutit některé mosty? Kdy se konečně zlepší některé služby? A kdy přestanou mít lidé obavu jít do důchodu, protože penze jsou tak malé? Na to, my Kocourkovští, odpovědi nemáme.
