Těžké skládání vlády? Babiš se vymlouvá, šlo to i v horších situacích
Více než půl roku po volbách Česko stále nemá vládu s důvěrou a do začátku léta se na tom nejspíš nic nezmění. Vnitrostranické referendum sociálních demokratů začne příští týden a potrvá necelý měsíc. I v případě, že skrz ně vládní dohoda projde, bude stále záležet na výsledku jednání hnutí ANO s agilními komunisty. Celá skládačka by ale nemusela být zdaleka tak zdlouhavá a složitá, kdyby byl Andrej Babiš schopen reálného kompromisu. Vláda s důvěrou už se totiž složila i za daleko náročnějších situací.
Předně Babiš není v žádné patové situaci. V Poslanecké sněmovně sedí kromě jeho hnutí osm dalších stran, z nichž úplně vyloučily vládní spolupráci s ním jen tři (ODS, TOP 09, piráti). Tři další nemají problém s vládou s Babišem v čele, Starostové a lidovci by si pak účast v koalici uměli představit v případě, že by předseda ANO ve vládě osobně neseděl. A už se tak nějak ví, co u lidovců znamená, že si něco dokáží představit.
Jedna z variant vlády by tedy například byla staronová koalice ANO, ČSSD a KDU-ČSL. Sociální demokraté a lidovci by patrně nepožadovali dohromady polovinu křesel, ANO by do premiérské židle posadilo nějakého fešáckého babišovce s lidskou tváří (po volbách ještě v hnutí byli Stropnický a Pelikán) a své ministry by si Babiš řídil stejně jako dosud. Lidovci se socialisty by měli alibi, Babiš zase většinovou, v Evropě dobře prezentovatelnou vládu.
Ostatně dříve se vlády skládaly za daleko složitějších okolností. Grossova, Špidlova i Paroubkova vláda stály na těsném 101 hlasu a řadě ústupků, ještě učebnicovější byl případ vlády Mirka Topolánka. Ta vznikala za opravdového patu, kdy ve sněmovně hlasy pro a proti dělaly přesně sto ku stu. Aby kabinet vznikl, museli Zzlení skousnout posun doprava a ODS se svými 81 hlasy ve sněmovně vzít zavděk stejným počtem ministrů, jako měli lidovci se zelenými za 19 křesel v součtu.
Ve srovnání s tím je Babišova neúčast ve vládě malichernost, drobný úkrok stranou, který by jeho mocenskou pozici prakticky neohrozil. Nebýt své potřeby kontrolovat moc za každou cenu vlastníma rukama, mohl už mít Babiš většinovou vládu dávno složenou.
ČSSD navíc v současných jednáních o vládě nechtěla zas tak moc, nakonec spíše sama ustupovala, než aby ke zdi tlačila Babiše. Ten si zatím dál premiéruje v demisi a odstraňuje z důležitých pozic sobě nepohodlné lidi. Pokud vládu nakonec přece jen složí, bude muset vysoké posty obsazovat komunisty, jejichž chuť po trafikách dává vzpomenout na časy opoziční smlouvy.
Při pohledu zvenčí se zdá, že si vlastně Babiš akorát zbytečně komplikuje život – nechává se vydírat slaboučkými komunisty, kteří mu hodlají mluvit i do obranné a zahraniční politiky. Pro něj je přitom celá situace mimořádně pohodlná. Stále ještě tolerantní prezident ho nechává vládnout v demisi nevídaně dlouho a nemusí se bát ani předčasných voleb – jeho voliči totiž zatím, zdá se, věří Babišově pohádce o nechtěné nevěstě. Přitom by stačil symbolický ústupek a na jeho chomout by se stála fronta.
