Soukromé věci nemusí být přece hned špatné aneb Nebojme se privátních škol
Někdy je až s podivem, jak i skoro třicet let po sametové revoluci, ovládá mysl mnohých hluboce zakořeněná antipatie k soukromému vlastnictví a soukromému podnikání. Ano, jde nepochybně o neblahé (nepřímé) dědictví minulosti, které se v české kotlině de facto přenáší z generace na generaci. Příkladem může být mj. soukromé vysoké školství. Někdy jsem až překvapen, s jakými předsudky jinak relativně inteligentní lidé přistupují k privátnímu (nejen vysokému) školství.
Jedním z příznaků této nevraživosti jsou např. komentáře na (a)sociálních sítích. Nevím jak Vás, ale autora této glosy docela rozčilují ty opakované perfidní komentáře na adresu soukromých VŠ ve stylu: „ další pseudoškola, rozdávají tam jen tituly, kam se hrabou na Karlovku , Masaryčku (či jinou veřejnou VŠ),… vezmou každého, kdo si zaplatí...". In medias res: Logicky nechápu, proč některým lidem tak vadí soukromé VŠ, které je jako daňové poplatníky, na rozdíl od veřejných VŠ, v zásadě nic nestojí.
Častá je i argumentace, že soukromá VŠ musí být ze své definice nekvalitní, protože přece nemůže nikoho „vyhodit“, poněvadž studenti jí platí školné. Nalejme si čistého vína, tato argumentace, je asi stejně konstruktivní jako tvrzení, že z veřejné univerzity nemožno nikoho vyhodit, jelikož veřejná škola bere dotace od státu na hlavu studenta. Peníze za kus.
Další pomýlený avšak o to více rozšířený argument je, že soukromé VŠ zaplevelují trh „zbytečnými lidmi“ s titulem. V této souvislosti je více než vhodné konstatovat, že na soukromých VŠ v Česku aktuálně studuje necelých čtrnáct procent ze všech studentů. Takže stesky, že soukromé školy vytváří armády lidí s tituly, je nemístný.
Jinak objektivně vzato naše země v porovnání se západoevropskými zeměmi v počtu lidí s vysokoškolským vzděláním stále ještě pokulhává, zda je to dobře či špatně nechejme na úsudku laskavého čtenáře. Nicméně pokud někdo vytýká dnešní české společnosti „přetitulovanost“, tak by jeho výtka měla jít logicky za školami veřejnými, nikoliv za těmi soukromými.
Poměr produkce „titulů“ byl naznačen výše – na jeden titul ze soukromé VŠ jich připadá přibližně devítka ze škol veřejných.
Pro infomační komplexnost dodejme, že soukromé VŠ ze zákona procházejí přísnými akreditačními podmínkami, stejně jako školy veřejné. A vše se neustále precizuje a zpřísňuje. Tudíž hojné představy o lehkosti bytí v sektoru soukromého školství se rozcházejí s realitou.
Pro odlehčení na závěr: Nedávno jsem v pražském (to brněnské je ještě pouze ve snech pár politiků) metru viděl jak - dle oděvu - patrně stavební dělník kroutil hlavou nad reklamou nejmenované soukromé VŠ a říkal kolegovi: …zase další vyžírkové studující za naše daně. Inu, komu není shůry dáno…
