Vražda novináře Kuciaka a (ne)vražda ruského reportéra Babčenka ukázaly naivitu některých médií
Mnohá média si dělají již delší dobu legraci z amerického prezidenta Donalda Trumpa, protože někdy „rychleji tvítuje, než myslí“. Jenže někteří novináři nedělají nic jiného. Ukázalo se to v posledních měsících po vraždě slovenského novináře Jána Kuciaka a v uplynulých dnech, kdy se nejdříve objevila zpráva, že byl v Kyjevě zavražděn ruský reportér Arkadij Babčenko, který se pak překvapivě objevil živý v náručí ukrajinských tajných služeb. A mnozí novináři u toho projevili neobvyklou naivitu a nezodpovědnost.
O tom, že se Rusko mimořádně činí na poli propagandy a šíří po světě také nesmysly, dezinformace a lži, nemusíme pochybovat. Nepochybujme ani o tom že režim Vladimira Putina považuje Západ (včetně České republiky) za strategického protivníka a někdy dokonce za nepřítele. Kritika Moskvy proto bývá často oprávněná. To by ale nemělo vést k tomu, co se v případě některých českých novinářů odehrálo po zinscenované vraždě ruského reportéra Arkadije Babčenka.
Někteří kolegové u nás z informace o vraždě Babčenka ihned (v čem se to liší od Trumpových průpovídek na Twitteru?) vytvořili konstrukci, podle které za jeho smrtí musí stát ruské tajné služby, moskevská vláda a vlastně každý, kdo se motá kolem Putina. Schytalo to i české ministerstvo vnitra, že prý neudělilo Babčenkovi azyl v době jeho pobytu u nás.
Bez znalostí věcí a bez důkazů, měli zástupci některých médií okamžitě jasno. Bohužel vršili jeden nesmysl za druhým.
Jak se ukázalo, Babčenko zavražděn nebyl. Prý spolupracoval s ukrajinskou tajnou službou, policií, prokurátorem i místními orgány a vražda byla předstíraná. Údajně aby vznikly důkazy, že si ji chtělo objednat Rusko. No, konstrukce je to sice zajímavá a možná má i určitou logiku, protože Babčenko byl velmi kritický k současnému moskevskému režimu. Jenže věřit Ukrajincům by byla také velká chyba. I oni vedou nesmlouvavou propagandistickou válku s Moskvou. Může to být jen další zpravodajská hra.
Na místě by tedy byla v celé této kauze zdrženlivost a snaha o zachování nadhledu. Jenže sociální sítě a internet jsou tak obrovským lákadlem okamžitě se vyjádřit. I tehdy, když vlastně někdo neví o dotyčné události skoro nic. Názor střídá názor, hlavní je něco plácnout.
To samé se odehrálo po vraždě slovenského novináře Jána Kuciaka, který byl letos 21. února na rozdíl od Babčenka skutečně zastřelen. Na Slovensku to rozpoutalo malou revoluci, po které padla vláda premiéra Roberta Fica i on samotný.
Nejdříve většina médií (i českých) tvrdila, že za vraždou podle všeho stojí mafie. Snad italská. Vycházelo se pouze z toho, co Kuciak na sklonku života publikoval a chtěl ještě publikovat. Pak se rychle vynořilo několik dalších teorií. Zatím žádná nebyla potvrzena a některé byly definitivně odmítnuty.
Scénář mediálních reakcí a novinářů byl ale podobný, jako u Babčenka. V mžiku zveřejnit nějaké tvrzení, jak to bylo a proč to bylo. Že to mohlo být jinak? Tím se teď nebudeme zabývat, protože kromě Kuciaka byl hlavním terčem i někdo jiný – premiér Fico a jeho vláda. Všechno se to propojí a výsledek jsme viděli.
Jenže i na Slovensku to bylo podobné jako s Ruskem. Ficova vláda skutečně propadla velkému klientelismu a nezasloužila si vládnout. Ovšem některé mediální konstrukty, které hodnotily vraždu Kuciaka, byly rovněž nepravdivé.
Chtělo by se to držet trochu stranou, být při podobných událostech více zdrženlivý, zejména pokud jde o některá média a novináře. Někdy je lepší si dát v klidu v zahradní restauraci pivo, popřemýšlet a nevyťukávat hned něco na Facebook a Twitter. Je pak z toho velká ostuda, jako v případě poslední kauzy kolem Arkadije Babčenka.
