Turecku jde o duši
Turecku jde o duši. V první řadě o duši kemalistickou, kterou mu vtělil zakladatel státu Mustafa Kemal Atatűrk (1881-1938). Zahrnovala prozápadní modernizaci i orientaci, republikánský nacionalismus, sekularismus nebo „věčnou stráž“ armády nad odkazem uctívaného velitele, který Tureckou republiku vydupal z anarchie a vyčerpávajících bojů. Země na pomezí Evropy s Asií se totiž kvapem vrací k náboženství v politice a osmanským (geopolitickým) idejím.
Pamatuji se, že jsem před lety v Turecku viděl maličkou venkovskou poštu, tradiční místní symbol státu, před jejímž vchodem stály další dva „státoprávní“ symboly – voják v maskáčích s automatem na hrudi a Atatűrkova busta. Datum skonu na ní nahrazoval otazník. Nyní se dá již jeho pomyslná otázka zodpovědět. V Soluni narozeným diktátorem nadekretované reformy jsou valem vytlačovány oktrojovanými reformami diktátora z Istanbulu. Protizápadního, pronábožensky konzervativního a shlížejícího se v zašlé slávě „Vysoké Porty“. V (pravo)moci sultánů na Bosporu. Propagandisticky šířícího idealizovanou vzpomínku na dobovou supervelmoc, jejíž hlavní město (Kemalem Pašou přenesené do Anatólie) vzniklo z metropole poražených byzantských císařů.
Prezident Recep Tayyip Erdogan je megaloman, jenž to bohužel myslí upřímně. O tom žádná. Obnovuje „osmanský“ kulturní, ekonomický anebo politický vliv na Balkáně: památná byla jeho předvolební agitace v nábožensko-etnicky rozlomené Bosně a Hercegovině. Nejspíš by přitom nejraději harcoval až k jihoslovenským Novým Zámkům (turecky „Uyvar“), jak se to kdysi zdařilo Otomanské říši.
Štěstěna mu přeje! Západ je ochromený a není těžké západním demokraciím, dejme tomu dle Hitlerova vzoru, vyhrožovat „invazí barbarů“, proti níž výhradně On staví bezpečnou hráz. Žádný partner v EU tudíž ani nemukne, když „republikánský sultán“ vyhrává volby za jím vyhlášeného výjimečného stavu. Za nerovných podmínek kandidátů, za volebních manipulací. Během občanské války s utlačovanou národnostní menšinou, s tisíci lidmi ve vězeních, se sto tisíci propuštěnými z práce. Všechno mu u kovaných demokratů prochází, je totiž neocenitelným členem NATO, jehož (a tudíž i své) spojence v boji s Islámským státem – kurdské milice – programově napadá!
Konsekvencí Erdoganových autokratických manýrů je bez nadsázky nová éra Turecké republiky, v níž vůči prezidentově vůli nenajdeme odpovídající ústavní protiváhu. Česká žurnalistka Engelová to postihla přitažlivě, s přidanou středoevropskou hodnotou: „Erdogan si bude moci řídit stát jako firmu“.
Aby se však doma neřeklo, že Západ, co se obává proruských tendencí v Ankaře, nesvede říci to své, známe od včerejška, jak „pádná odpověď“ muže putovat do Malé Asie. Nepokročí (dávno zamrzlá) přístupová jednání s EU, ani se nerozšíří její celní unie s Tureckem. Ministrům inkriminovaných zemí prý vadí úpadek právního státu, eventuálně pronásledování protirežimních médií a opozice. Nota bene nevlídné vztahy regionální velmoci s řeckou polovinou maloasijskou invazí rozděleného Kypru. Avšak aby to zase nebylo tak „nečekaně ostré“, návrh Rakouska, jemuž Turci systematicky škodí v plejádě oblastí, návrh, aby byla přístupová rokování ukončena, neprošel. Bravo!
Jestliže nám něco dokazuje politickou impotenci Evropy, je to stávající modus vivendi s dlouhodobě arogantním, vyhrožujícím Tureckem, jehož seriózní mimorežimní síly mluví o nástupu fašismu. Reálpolitika je ale neúprosná, erdoganovci drží v rukou trumfy. Včetně zneužitelných etnických minorit, kterým sílící Ankara konvenuje. Paralely k tomu známe též z našich dějin.
