„Člověk musí jít dál.“ Osobní vzpomínka na femme fatale české společnosti, Martu Davouze
Ještě před pár dny jsme si psaly a bylo znát, že se jí nedaří dobře. Před měsícem mi telefonovala, aby se omluvila, že povídku, co slíbila, nestihne do letošního srpna napsat, a hned se zeptala, zda mi nevadí, že za sebe našla náhradníka. Přestože podstupovala závažnou a bolestivou léčbu nemoci, jež ji už před lety zavlekla téměř ke břehům řeky mrtvých, chtěla dodržet slovo, jež mi dala – taková paní Marta byla, slovo se drží, objetí a stisk ruky platí víc než smlouvy, pravda se nezamlčuje, med se kolem úst nemaže, páteř se neohýbá…
Už letos v květnu tušila, že konec kolem ní obchází s lačnými ústy; řekla mi to, jako by oznamovala, že obálka její poslední knihy se právě moc nepovedla. Bylo jí slyšitelně zle, ale bolest a trápení odháněla svými typickými břitkými glosami, ironií, sarkasmem a nadhledem.
Mluvila o mé knize Slabikář, pak o své, kterou právě dopsala, a nit hovoru se odmotávala jako vždy, když jsme se potkaly: od úrovně jazyka a nakladatelských redaktorů, přes bolesti společnosti a vzdělání, k vínu a moři a tomu, proč jsem k ní do Bretaně už tak dlouho nepřijela, to ji mrzelo (mě víc) a doufala, že se brzo uvidíme (já jsem si tím byla jistá), vždyť toho musíme tolik probrat.
Smály jsme se docela hodně, občas hořce, a přesto jaksi úlevně a očistně; tak se dalo smát právě a jen s paní Martou. Při každém setkání s ní si člověk přál, aby nikdy neskončilo, aby se víno nedopilo, svíčky nedohořely, cigarety nedošly, oheň v obrovském kamenném otevřeném krbu v jejím bretaňském domě nevyhasl…
Jaká byla paní Marta
S paní Martou odešla moudrost a noblesa, nadhled a neskutečný všeobecný společensko-politicko- filozofický přehled. Každý, kdo se vyskytoval v jejím okolí, k ní byl přitahován a nasával její poznámky jako houba. Jaksi mimoděk dávala do pohybu věci, situace, lidi… Takoví lidé se občas narodí, lidé, již dají vašemu životu silný impuls jen tím, že jsou, že na vás pohlédnou, usmějí se nebo vám naopak vyčiní za chybu či poklesek, ale nic z toho se neděje ve zlobě, silou, zlými slovy či gesty.
Naopak paní Marta sice vždy říkala, co si myslí, ale nikdy se neuchylovala k osobním útokům, vždy člověku chtěla pomoct, zvlášť když v něm viděla potenciál. Byla sama k sobě nesmlouvavá a vyžadovala od sebe absolutní maximum, nefňukala, nelitovala se, svým chybám se nahlas smála a utahovala si ze sebe. Kladla na sebe a své okolí velké nároky, ale zatímco sobě nic neodpouštěla, těm, na nichž jí záleželo, prominula mnohé, vždyť chybovat je lidské, jen je třeba chybu uznat, napravit ji a jít dál.
Člověk musí jít dál
Paní Marta šla dál. Po padesátce dokázala udělat ostrý řez, dokázala začít zcela nový život. V cizí zemi, bez znalosti jazyka, dokud nepoznala svého druhého muže, tak úplně sama, daleko od dětí a vnoučat, jež tolik milovala a zbožňovala. Paní Marta šla vždycky dál. Člověk musí jít dál, no ne, co byste jinak dělala? Ptala se a kroutila nad některými mými poznámkami hlavou, jako by se usmívala nad pitomoučkým děckem, jímž jsem se vedle ní ráda stávala.
Přiznávám se, měla jsem a mám paní Martu Davouze ráda, obdivuji ji, uznávám ji a vážím si jí. Nemůžu o ní přemýšlet v minulém čase. Stejně jako jiných pár (doslova) výjimečných lidí, které jsem měla to štěstí zatím v životě poznat, bude pro mne vždy živá. Její rady, jež mi zavěsila nad hlavu, zatímco jsem nám na jejím sporáku v Bretani dělala míchaná vajíčka a ona kontrolovala, jak kroužím vařečkou, jsem vzala za své a pomáhají mi každý den. Její poznámky vyfouknuté spolu s cigaretovým kouřem nad šampaňským popíjeným k svačině v jedenáct dopoledne na zahradě kousek od mořského pobřeží nemůže žádný slaný vítr rozptýlit.
Možná je tato má vzpomínka pro někoho až příliš sentimentální, ale takové přece myšlenky na skutečně výjimečné a vzácné lidi mají být a jsou. A paní Marta vzácná byla (úplně slyším, jak se těmto mým velikým slovům vysmívá). A já se bojím, že prázdno, jež po ní zůstalo, nezasáhne jen ty, co ji znali, ale že naředí už tak povážlivě řídkou a línou krev současnosti.
