Sociální demokraté ustupovali až se lapili do koalice hanby. Na podzim je čeká oranžové Waterloo
Skutečnost, že pro druhou vládu Andreje Babiše zvedli ruku poslanci ANO, ČSSD a KSČM, ve finále nikoho nepřekvapila. Po všech těch kozelcích a kotrmelcích (korunovaných referendem mezi členy sociální demokracie) letošního jara se to čekalo. Méně se však čekalo – a tedy o to více překvapilo – jak hladce, bez jakýchkoliv obezliček či náznaku odporu či snad vnitřního studu ČSSD fakticky zlikvidovala své letité, ale stále platné Bohumínské usnesení zakazující spolupráci na vládní úrovni s extremistickými stranami.
Tato proklamace přijatá na stranickém sjezdu v dubnu 1995 v Bohumíně zní i dnes poměrně jasně: „Sjezd potvrzuje platnost závěrů hradeckého sjezdu ČSSD o nepřípustnosti spolupráce sociální demokracie s extremistickými politickými stranami. Vylučuje politickou spolupráci se SPR-RSČ, SČK, MNS, KSČM, LB a SDL.“
Od oné doby uplynulo již 23 let a příslušné usnesení i přes řadu pokusů o jeho demontáž odolalo a vydrželo. Pravda, mnohokrát mělo namále, neboť tu proběhly aktivity, které už byly na samotné hraně jeho „litery“. Notoricky jsou známá hlasování o řadě zákonů, které prošly ČSSD v době Jiřího Paroubka díky hlasování s tehdy opozičními komunisty. Titíž komunističtí poslanci podrželi i v dubnu 2005 vládu Stanislava Grosse a při hlasování o nedůvěře se zdrželi hlasování.
První ránu mohlo Bohumínské usnesení však dostat již v létě 1998. Miloš Zeman tehdy snil o menšinové vládě ČSSD, nikoliv však tolerované ODS (jak se později stalo), ale ze strany KSČM. K uskutečnění tohoto „snu“ však chyběly tři poslanecké hlasy. Tak alespoň komunisté schválili (společně s KDU-ČSL) Miloši Zemanovi jeho první státní rozpočet na rok 1999.
Ale zpět do současnosti. Proces vzniku druhé Babišovy vlády byl dosti lopotný a plný kotrmelců. A hlavně se zbytečně dlouho protahoval. Z některých kroků prezidenta Miloše Zemana i premiéra v demisi Andreje Babiše jakoby čišelo, že nikterak nespěchají a že jim takový stav vyhovuje. Možná to bylo součástí jejich taktiky, kterou chtěli další hráče na šachovnici vycukat.
Nakonec se jim podařilo vycukat jen ČSSD, která se nechala navléknout do vládního chomoutu, a to jen za pomyslných pár drobečků. O to více hlasitěji mluvila o roli demokratické brzdy ANO a KSČM. Lze předpokládat, že šéfové ANO a KSČM se museli poměrně hodně uculovat, když si tyto a podobné proklamace četli v novinách či viděli v televizi.
Vrcholem vycukanosti a současné totální slabosti a vyprázdněnosti ČSSD bylo její referendum, které mělo být sice tajné, ale průběžné výsledky byly zveřejňovány několikrát do týdne. A když došlo na hledání ministerských kandidátů, udělal straně čáru přes rozpočet prezident Zeman (a to za notného přispění premiéra Babiše), který odmítl Miroslava Pochecho. ČSSD už poněkolikáté sklonila hlavu, nechala si nabančit na hřbet a tvářila se jakoby nic.
Celé finále obstaralo hlasování o důvěře. Někdejší statutární šéf strany Milan Chovanec raději nepřijel hlasovat. Mladí sociální demokraté z Brna vyzvali své poslance, ať vládu nepodpoří. Nezdařilo se. Po středeční půlnoci bylo hotovo. Poprvé v novodobých dějinách země vznikla vláda, pro kterou rukou společnou a nerozbornou aktivně bok po boku hlasovali komunisté i sociální demokraté.
Není sice jasné, jak dlouho a jak efektivně bude vláda fungovat. Není ani jasné, jak se bude Babiš k vládním emisarům ČSSD chovat. Nicméně na událostech posledních tří měsíců si vyzkoušel a zjistil, že tato nejstarší česká politická strana je v totálním rozkladu. Bojí se případných voleb a proto bude skákat, jak premiér zapíská. Babiš toho nepochybně využije.
Pro mnoho, především řadových, členů ČSSD je vznik této vlády zklamáním, neboť hlasovali proti jejímu vzniku. Neméně hořkou pilulkou je vzniklá situace i pro řadu zbylých voličů sociálních demokratů. A ti mají pádný důvod to straně sečíst. První příležitost budou mít už za necelé tři měsíce při komunálních a senátních volbách. Pokud se nestane zázrak, Česko zažije oranžové Waterloo.
