„Odpuzující vláda“: Proč následujeme básníka Hrušku v rezignaci na členství v porotě Státní ceny za literaturu
„Jsem nucen rezignovat na členství v porotě Státní ceny za literaturu, neboť od včerejška náš stát reprezentuje odpuzující vláda, která svoji moc vyhandlovala s komunisty a způsobila, že se extremistická politická strana stala skrytou i zjevnou součástí státní moci.“ To napsal v pátek odpoledne básník Petr Hruška, předseda zmíněné poroty, Radimu Kopáčovi z Odboru umění, literatury a knihoven Ministerstva kultury ČR. Ten jakožto administrátor této ceny přeposlal e-mail nám, zbylým šesti porotcům. A teď, babo, raď.
Vzápětí po dočtení mailu z Ostravy (jehož gró zveřejnila v neděli večer Revolver Revue) jsem sepsala vlastní rezignaci – a pak ji zase vymazala a spoluporotce požádala o radu ve věci společného postupu, „protože pokud se k něčemu rozhodneme všichni, bude to mít větší dopad“. Věřte, nešlo o zbabělost. Moje naštvání na Babiše, na Zemana a na komanče je dlouhodobé, ale rozhodně nejsem homo politicus a věci jsem prostě neviděla tak ostře jako Petr Hruška.
Při rozhodování o tom, kdo daného roku obdrží Státní cenu za literaturu, žádná politická kritéria nehrají roli, jak ostatně v rezignačním mailu konstatuje sám básník. A je otázka, proč jsme vlastně všichni přijali – já osobně, skoro se to bojím napsat, s radostí a hrdostí – závazek členství v porotě, když na čórtově Hradě už pět let strašá, abych parafrázovala Tajemství hradu v Karpatech. A proč rezignovat právě teď a zříci se možnosti činit před očima veřejnosti dobrá rozhodnutí a vyznamenat nikoli přisluhovače moci, Karly Sýse a vymetače předvolebních koncertů, ale ty, kteří si to výhradně na základě svého díla zaslouží.
Ať Petr Hruška vrátí cenu
Totéž si myslí slovinská porotkyně Tatjana Jamnik, která pro Aktuálně.cz o tři dny později konstatuje: „Osobně považuji celou situaci za nešťastnou. O politické situaci v České republice i populismu v ostatních zemích východní Evropy a jejím nebezpečném směřování přece víme dlouho. Proto rezignaci nerozumím, proč tedy členové členství v komisi vůbec přijímali.“
Pak se básnířka, prozaička a překladatelka Jamnik, která českou realitu nežije a nejspíš plně nenahlédla souvislosti, dokonce opírá do páně Hruškova pevného postoje: „Z mého nestranného pohledu rovněž nerozumím chování členů komise, kteří Státní cenu sami přijali. Pokud myslí svůj protest vážně, měli by Státní cenu vrátit a nikoliv znemožňovat práci, která by mohla ve výsledku dát jasný signál, že nám jde o kvalitní literaturu, svobodu, nezávislost, demokracii a jsme schopni si tyto hodnoty v rámci komise odvážně uhájit.“
Ještě před Tatjanou Jamnik se však, v noci ze soboty na neděli, do věci tvrdě vložil další porotce, profesor heidelberské univerzity Urs Heftrich, který všem připomněl naši bezvýznamnost a nutnost následovat člověka, který vidí věci jasněji a který je přeci jen jediným spisovatelem a skutečným zástupcem české literatury z nás sedmi: „Rezignuji z respektu před českou literaturou,“ napsal. Trvalo mi asi minutu, než jsem se rozhodla.
Petr A. Bílek: Symbolické činy už žádný dopad nemají
Jak jsem řekla kolegovi Danielu Konrádovi z Aktuálně.cz, moje rezignace na členství v porotě je pro mě spíš než politickou věcí podporou moudrého, dobře rozmyšleného a vyargumentovaného rozhodnutí muže, jehož názorů a občanských postojů jsem si vždycky vážila a který to jednoduše vidí ostřeji a domyslel to za nás všechny.
Vzpomínám, jak před čtyřmi lety okamžitě opustil místo vyučujícího Masarykovy univerzity, když ho děkan pokrytecky nepodpořil v boji se zpovykanou a hloupou studentkou – a neodešel kvůli svému egu, ale proto, že filozofická fakulta v jeho očích právě ztratila úroveň a prestiž, za které chtěl bojovat... Všichni v porotě jsme jistě zvažovali, jaký praktický dopad bude naše rozhodnutí mít.
Jak konstatoval profesor FF UK Petr A. Bílek, který se jako zatím čtvrtý ze sedmi členů poroty rozhodl své místo opustit, „premiér, ba ani ministr kultury se při rezignaci několika členů komise pro udělování jedné ceny nijak nechytnou za nos a neřeknou ani to floskulovité ,sorryjakoʻ. Ocitli jsme se ve společnosti, kde symbolické činy už žádný dopad nemají a mít nebudou. Přesto ale ve mně nakonec převažuje pocit, že vlak, který Petr Hruška svým rozhodnutím rozjel (a u něj té ,básnickéʻ potřebě zachovat se autenticky bez ohledu na pragmatický dopad našeho chování myslím rozumím a respektuji ji) a do něhož mezitím nastoupili i další, už zastavit nejde.“
Morální autorita
A já dodávám: Samozřejmě, vláda je jen jednou ze složek státu, jejž Státní cena za literaturu reprezentuje. A ano, naší porotě a jistě i porotám porevolučních let šlo výhradně o kvalitu knih a autorů, o nichž diskutujeme, a do svobodného výběru nám nikdo shora nezasahoval. Pokud ovšem odchází Petr Hruška, nutně ho jako morální autoritu musím následovat. Věc stojí tak, že bych si nedokázala jednoznačně odpovědět na to, zda jsem se nestala bahnem a jestli jsem tak trochu neprodala vlastní svědomí.
