Mléko z minimlékáren je kvalitní, ukázaly kontroly. Malí výrobci navíc zaručují skutečnou soběstačnost
Zejména z úst zástupců průmyslových zemědělců a průmyslových výrobců potravin se veřejnost často dozvídá, že větší podniky disponují vyspělejšími technologiemi, a tudíž i jejich výrobky a produkty mají oproti těm od menších výrobců vyšší kvalitu. S produkty malovýroby se navíc spotřebitel obvykle moc nepotkává, protože nejsou v nabídce maloobchodních sítí.
Když se pak k tomu přidají třeba výsledky kontrol na farmářských trzích, které konstatují pochybení například ohledně označování nebo skladování prodávaných potravin, musí mít alespoň část spotřebitelů dojem, že by se měli mít před nabídkou malých výrobců, například selských potravin, na pozoru. Opak je ale pravdou.
Za prvé, většina farmářských trhů skutečnými farmářskými trhy nejsou, neboť se na nich často jen přeprodává zboží průmyslových výrobců z velkoskladů. Což je vina především organizátorů trhů (obcí a měst), kteří v podmínkách prodeje nezohledňují etický kodex, kterým se řídí Asociace farmářských tržišť ČR, sdružující bohužel jen zlomek farmářských trhů.
A za druhé - a to je ještě podstatnější, jsou menší výrobci potravin také předmětem intenzivních kontrol dozorových orgánů, například Státní veterinární správy ČR (SVS). Ta přitom v rámci svých akcí v průběhu loňského roku zaměřených specificky, opakovaně a dlouhodobě právě na minimlékárny (při zkoumání více než 30 000 parametrů) konstatovala pouze v sedmi procentech nějakou závadu, obvykle nepodstatnou. Jak by při takové kontrole dopadly průmyslové mlékárny, není známo, neboť ty tak detailně zaměřeným prověrkám podrobeny nebyly.
Malovýrobci a soběstačnost
Každopádně ale výsledky rozborů SVS prokázaly, že mléko v minimlékárnách a tedy i výrobky z něj mají vysokou kvalitu, což by mimo jiné mělo být signálem pro spotřebitele, aby výrobky z minimlékáren, ale i od dalších menších potravinářských výrobců více kupovali. A to buď přímo na farmách zemědělců, nebo v jejich faremních prodejnách.
Podpořili by tím totiž nejen odbyt skutečně českých potravin, neboť zemědělské suroviny k výrobě samozřejmě žádný malý potravinář nedováží ze zahraničí, ale i rozvoj venkova a jedinečnost místní produkce. A také všemi vzývanou „potravinovou soběstačnost“, o níž hovoří především představitelé průmyslových podniků, kteří ale právě často zemědělskou surovinu k dalšímu zpracování ze zahraničí dovážejí.
Je to ale větší podíl lokálních potravin od menších a středních výrobců na potravinářském trhu „na západě“, který stojí za tamní vyšší „potravinovou soběstačností“. Ta je totiž dána kombinací anonymní, ale objemově významné průmyslové produkce a menších a středních výrobců, jako jsou třeba i naše minimlékárny. Těch je už skoro stovka, plošně po celém území naší země. Jenže v zahraničí je takových výrobců, preferovaných navíc místními spotřebiteli, na rozdíl od nás daleko víc. A tak je tam také vyšší „potravinová soběstačnost“.
Autor je agrární analytik.
