Turecko rozšiřuje svůj vliv na Balkán, Erdoğan vyhrožuje Evropanům. Stane se z Turecka nepřítel Západu?
Turecko se stává místem nejspíše nejdůležitějšího zápasu dnešní doby u samotných hranic EU, byť to tak nemusí být na první pohled moc vidět. Nejde přitom jenom o to, zda v Turecku bude nakonec nastolen autoritativní islamistický režim hraničící s diktaturou, ale i o to, kam bude Turecko patřit. Jestli nakonec bude pokračovat v cestě vytýčené Mustafou Kemalem (zvaný Atatürk – otec Turků), nebo se vydá vlastní cestou lokální mocnosti představující pro Evropu stejnou hrozbu, jakou byla Osmanská říše.
Například Rusko má snahu z Turecka coby člena NATO učinit trojského koně svých zájmů v rámci NATO a EU anebo ho dokonce přesvědčit, aby Turecko z NATO vystoupilo. Před tímto varovala například americká velvyslankyně při NATO Kay Bailey Hutchisonová, která v rozhovoru pro Fox News řekla, že Rusko se nesnaží přesvědčit o vystoupení z NATO pouze Turecko, ale i další členy.
Ovšem i Turecko samo se chová jako velice podivný člen Severoatlantické aliance. Nakupuje zbraňové systémy od Ruska, sdílí s Rusem i Čínou vojenské informace a například dle průzkumu provedeného univerzitou Kadir Has v Istanbulu (v roce 2017) se ukázalo, že 64,3 procenta dotázaných Turků vnímá USA jako největší hrozbu bezpečnosti Turecka.
Turecký problém v Německu
Velice rozporuplný vztah k Turecku má Německo, které v minulých desetiletích dobrovolně přijalo statisíce tureckých občanů a dnes se potýká s problematickou integrací jich samotných i jejich potomků.
Dle webu deníku The Express Tribune Německo například ukončilo symbolické ekonomické sankce proti Turecku ihned poté, co turecká vláda zrušila výjimečný stav. Velmi symbolické sankce byly na Turecko ze strany Německa uvaleny v roce 2017 poté, co turecká policie uvěznila několik aktivistů z neziskové organizace Amnesty International. Na druhou stranu ovšem tehdejší německý ministr zahraničí Sigmar Gabriel prohlásil, že dokud bude Erdoğan prezidentem Turecka, tak Turecko do Evropské unie nevstoupí.
Turecké hospodářství
Ekonomika jako taková je stále větší bolestí samotného Turecka. Velká inflace, silný propad kurzu turecké liry a obava investorů z ohlašovaných státních zásahů do ekonomiky, které oznámil turecký prezident Erdoğan například v rozhovoru pro americkou tiskovou agenturu Bloomberg, to vše nevěstí turecké ekonomice nic dobrého.
Vláda prezidenta Erdoğana také zahájila jistou formu zestátňování, kdy od roku 2016 nařídila konfiskaci 10 miliard dolarů přibližně ze 600 společností a firem. Silný propad hlásil v předchozích letech i turistický průmysl, kdy například v roce 2016 klesl počet turistů oproti roku 2015 o zhruba 30 procent.
Zároveň se ovšem Turecko ekonomicky stává stále silněji závislé i na Rusku. Společně budují plynovod TurkStream, který nahrazuje zrušený projekt South Stream a který se vyhýbá území EU. A veřejným cílem prezidenta Erdoğana je navýšit vzájemný obchod s Ruskem, který má částečně nahradit EU.
Expanze na Balkán
Ve vztazích mezi Tureckem a USA je také trvale silné napětí v souvislosti s mnoha případy, kdy turecké úřady pronásledují americké občany. Například případ vědce z NASA Serkana Golgeho, kterého turecké úřady uvěznily a odsoudily na 7,5 let do vězení za údajnou podporu terorismu, která měla spočívat v jeho údajných kontaktech s muslimským duchovním vůdcem Fethullahem Gülenem žijícím v exilu v USA.
Turecko ovšem vyvíjí i aktivitu na Balkáně, která je vnímána částí balkánských politiků jako nepřátelská. Erdoğan se dočkal například podpory od hlavní strany bosenských muslimů Strana demokratické akce. A o Kosovu Erdoğan prohlásil, že „Kosovo je Turecko a Turecko je Kosovo“. Turecké organizace provádějí stále agresivnější aktivity například v Bulharsku, kde se snaží dostat pod svůj vliv bulharskou muslimskou komunitu a muslimské duchovní. Obdobně se Turecko chová i ve vztahu k Německu, Rakousku a podobně.
Evropané nebudou moct chodit bezpečně po ulicích
Byť se tedy snaží vláda prezidenta Erdoğana vytvářet u veřejnosti dojem o síle a stabilitě Turecka, Turecko se naopak stává stále méně stabilním jak ekonomicky, tak i v rámci mezinárodního společenství. Se stále tvrdším postojem Evropy k Erdoğanovu režimu se ovšem objevují i častější vyhrůžky ze strany Erdoğana vůči Evropanům.
Například v roce 2017 prohlásil na veřejném setkání v tureckém hlavním městě Ankaře, že „Evropané nebudou moci chodit bezpečně po ulicích“, pokud nezmění svůj postoj vůči Turecku. Zdá se tedy, že Erdoğan se stává hrobařem snu prvního prezidenta Turecké republiky Mustafy Kemala o Turecku jako moderní demokratické zemi a plnohodnotném členovi rodiny evropských národů. Místo toho Erdoğan vede Turecko zpět k tradici orientální osmanské despocie se všemi negativními důsledky pro hospodářský a společenský vývoj.
