Jihoafrická republika, bílí farmáři a černí politici: nastává konec duhového národa?
Události v JAR k nám v posledních měsících doléhají sice vzdáleně, ale s naléhavostí o to větší. Nad jednou z nejkrásnějších zemí světa visí v tuto chvíli velký otazník: jak přesně umožní nový dodatek ústavy, jenž je těsně před schválením, znárodňovat půdu bílým Jihoafričanům?
Nejen v Africe, ale celosvětově panují oprávněné obavy, že se vyvlastňování „bílé“ půdy bez náhrady může snadno proměnit v chaotické zabírání a tunelování, které zničilo sousední Zimbabwe. To byla taky kdysi plodná, hladce prosperující země, přezdívaná obilnice Afriky.
Ale proč se tohle v JAR děje zrovna nyní, 24 let po pádu apartheidu? Lidem jednoduše došla trpělivost s neschopností vládní, postapartheidovské strany Africký národní kongres (ANC). A tak zbývá jediný pomocník v krizi: populismus.
Devadesátá léta a tribunály pravdy
Zločiny apartheidu se v JAR v letech 1996–1998 prezentovaly v přímých televizních přenosech. Říkalo se jim smiřovací tribunály pravdy. V reálném čase se tváří v tvář konfrontovali vrazi a jejich oběti, mučitelé a mučení, černí a bílí.
Každý den večer jste v obýváku mohli nahlas slyšet někoho, kdo se přiznává k vraždě přímo před rodinou zavražděného. Kdo se do očí toho, koho mučil, doznává k mučení, mluví o metodách výslechů, o ponižování. Mohli jste vidět všechny, kteří se na zásazích proti černému obyvatelstvu podíleli. Kdo se takto veřejně přiznal, kdo ukázal svůj obličej a řekl nahlas své jméno, mohl zažádat o amnestii.
Dokonale propracované vyšetřování tehdy vedl Desmond Tutu, bývalý arcibiskup Kapského Města, jenž jako jediný nesměl při přímých přenosech brečet, protože by pak pozornost kamer směřovala na něj, a ne na samotný proces. Často pak obracel oči v sloup, aby pláč přemohl.
Tahle země, věřilo se tehdy, se od rasismu vyčistila. Celý svět mluvil o jihoafrickém zázraku bez občanské války, duhovém národě, jehož duha je složená z lidí žijících vedle sebe s různými barvami pleti.
Jedenadvacáté století a barevná směsice
O srovnání s naší sametovou revolucí toho bylo hodně napsáno, ale JAR měla v tomhle ohledu etnicky poněkud těžší startovací pozici: původní obyvatelé – z kmenů Zulu, Xhosa, Tsonga, Venda, Ndebele, Svazijové a tak dále – tvoří spolu s potomky nizozemských, francouzských, britských, portugalských a německých osadníků a obchodníků v JAR s přehledem zcela nejrůznorodější etnickou skupinu na světě. Je tu taky populace indická, již před sto padesáti lety přivezli britští kolonizátoři pro práci na cukrových plantážích: dneska je z ní důležitá, velmi vzdělaná součást jihoafrického národa.
Barevnou směsici doplňují míšenci a nejpůvodnější obyvatelé Jižní Afriky, Hotentoti. V polopoušti Kalahari jsou k vidění Sanové, rozumějte Křováci, z Evropy přišla nevelká komunita židovská. A protože je Jižní Afrika pořád ještě považována za Ameriku zdejšího kontinentu, doplňují zdejší národnostní směsici davy přistěhovalců a ilegálních imigrantů z různých, především okolních zemí, ale i z ostatních koutů světa; jen Zimbabwanů jsou tu hrubým odhadem nějaké tři milióny.
Jenže jsme v roce 2018, smiřovací tribunály pravdy už dávno vystřídaly nekonečné televizní seriály a na scénu se definitivně vrhla nová generace politických lídrů, které smíření nezajímá. A už vůbec nechtějí nikomu nic odpouštět.
Analytickou sondu DUHOVÝ NÁROD, ČERNOBÍLÉ VIDĚNÍ reportérky Veroniky Bednářové, která v JAR strávila více než rok, čtěte v novém čísle Reflexu, které vyšlo 9. srpna.
