Jsme tlustí a žijeme ve lži aneb V Česku je nezdravé být hubený
Pokud si chcete vykoledovat pověst úplného blázna, najděte si kompetentní nutriční poradkyni a upravte svoji váhu na tolik kilogramů, kolik máte dle poznatků moderní dietologie vážit. A udělejte to třeba proto, abyste si nadváhou ještě více neničili nemocnou páteř. Pokud tak učiníte, všichni nezdraví lidé ve vašem okolí – tlustí, obézní i otylí – dojdou k závěru, že jste se zbláznil. Zdravé totiž je být tlustej, protože Češi jsou tlustí. A když vy tlustej nejste, tak jste prostě magor.
Narcismus a artróza mě donutily k přijetí rázných opatření. Měl jsem (podle outdoorových kalhot) nadváhu, ale nepouštěl jsem si to do vědomí. Dobře jsem věděl, že bych musel míň žrát, a nechtělo se mi. Pak se sešlo několik zázračných událostí: S narůstajícím věkem mám potřebu být stále krásnější (narcismus), a tak nesmím být tlustý. Rovněž se mi rapidně zhoršuje artróza v páteři, a tak nesmím být tlustý tuplovaně. A navíc jsem se shodou náhod seznámil s kompetentní a vzdělanou nutriční poradkyní, co má všechny své poznatky z impaktovaných časopisů a počítá Body Mass Index řadou složitých vzorců na počítači. I nezbylo mi než zhubnout.
Radši rychle...
Když mám hlad, jsem ve špatném rozmaru. Když mám malý a střední hlad, jsem ve velmi špatném rozmaru. Když mám velký hlad, jsem v o trochu horším rozmaru. Měl jsem deset kilo navíc, což znamenalo buď každý měsíc dvě kila dolů a být na**anej pět měsíců. Nebo každý měsíc pět kilo dolů a být o trochu víc na**anej dva měsíce. Zvolil jsem rychlejší cestu a jedl obden. Zinger menu v KFC. Pak 48 hodin nic. Pak zase zinger menu. Po měsíci se dostavily první výsledky.
Objevily se v mém okolí dvě skupiny lidí, kteří mě mají rádi, bylo jich až překvapivě hodně a všichni o mě měli strach, že hubnu, a tak zda nejsem nemocný. Ta skupina, která mě zná lépe, usoudila, že jsem se konečně úplně zbláznil, mám psychózu a hubnu z toho. Druhá skupina pak usoudila, že hubnu jako Steve Jobs před smrtí, a projevila obavu, zda nemám chycenou slinivku. A všichni tihle lidé- přátelé mi doporučovali návštěvu lékaře, že vypadám nezdravě. Já jsem přitom vypadal s každým kilem dolů o kilo zdravěji, ale že mě obklopovali minimálně otylí lidé, byl jsem nápadný a podezřelý. A s každým kilem podezřelejší.
Konečně chcípne!
Překvapilo mě, kolik lidí mělo o mě starost „v dobrém“. A bylo plně v souladu s mým očekáváním, že mnohem více lidí – hlavně na sociálních sítích – projevilo radost nad tím, že (jak vidno z mého hubnutí) brzy chcípnu. Dodalo mi to chuti hladovět dál a dál také hubnout. Když jsem po dvou měsících stoupl na váhu a dietoložka opakovaně ověřila řadou výpočtů, že to klaplo, šel jsem si dát klobásu. Byl jsem v úplné normě.
Body Mass Index bych měl mít v hodnotách 18,5–25. A já jsem měl 22. To je přesně optimum. Nebyl jsem tlustej, nebyl jsem hubenej, byl jsem akorát. A celé okolí bylo hluboce přesvědčeno, že jsem onemocněl, zbláznil se a umřu. Kromě jediného – fotografa Zbyňka Pecáka. Ten když mě potkal, pokýval hlavou: „Vypadáš strašně. Když hodně zhubneš, musíš si koupit menší hadry. Vypadáš jako oblečenej po starším bráchovi.“ Odešel jsem na WC popatřit do zrcadla, Zbyněk měl pravdu. Odjel jsem do prodejny kalhot a zakoupil dvoje (o dvě čísla menší) džíny a hned se v obchodě převlékl. Odjížděl jsem poté z obchodu štíhlý, hezký, zdravý, a dokonce s pocitem, že jsem odhozením sádla udělal něco pro svou páteř.
Výsledek potěší!
S štíhlostí se mi vrátila pozorovací schopnost. Zaznamenávám, že čím je kdo tlustší, tím je mu podezřelejší, že jsem hubenej. A že je v Čechách vlastně lepší a přijatelnější být trochu nemocný, protože normální je to, co dělají všichni, a všichni jsou tlustí, takže je zjevně nezdravý být hubenej.
P.S.: Pro eliminaci slabomyslných úvah naprostých diletantů o zastaralosti BMI v diskusi zařazuji zdroj – klíčovou impaktovanou studii, kterou jsem se (kromě pokynů své nutriční poradkyně) při hubnutí řídil. Svůj BMI si můžete (v Cambridge) spočítat sami zde.
