Mlčeti práva, mluviti naftu: Saúdská Arábie se díky ropě stala nedotknutelným královstvím
Nedávno jsem psal o problematickém sebevymezování Turecka, v němž proběhl tichý prezidentský převrat. Nastolený ve stínu vydírání Západu, který se právem obává trvalého přichýlení Ankary k Rusku, Číně, Íránu a dalším. Na vcelku podobnou strunu hraje také blízkovýchodní Saúdská Arábie, již přebohatá ropná pole přeměnily ze země pouštních kočovníků v hráče nadregionálního významu. Nedotknutelné království.
Její nafta představuje politické palivo prvního řádu, neboť z prodeje profituje i mnoho velkých (západních) států či koncernů. V čemž tkví kámen úrazu. Ostatní aspekty pouštního státu jsou jakoby podružné. Že provádí kruté, barbarské tresty (veřejné kamenování a stínání hlav) nebo že je v jejím zákoníku pamatováno na potírání čarodějnictví.
O tom se u nás obvykle nehovoří, nicméně je do nebes vynášen reformátorský rozměr nového (nesmírně složitě protlačovaného) opatření – práva místních ženy řídit vůz. Zamlčují se též zprávy o podílu jistých Saúdskoarabských kruhů na teroristických útocích 11. září 2001. Kdežto bombardování civilistů v jižně sousedícím Jemenu a snaha vyhladovět tamější obyvatelstvo námořní blokádou se přímo omlouvá raketovými útoky na území poloostrovního hegemona. Tohle by dejme tomu syrskému Asadovi takhle hladce neprošlo…
Pohnutky k morální nehybnosti „mezinárodního společenství“ jsou nabíledni. Lakonicky řečeno, Rijád je náš spojenec. Třebaže není petrodolarová monarchie svobodomyslná ani za mák, systematicky se (ozbrojeně) vměšuje do záležitostí jiných států (včetně Sýrie) a nesnášenliví wahhábističtí duchovní zde drží kromobyčejné pozice. O „progresivitě“ vlivných segmentů Saúdskoarabského kléru svědčí, že ve zmíněném právu žen šoférovat spatřují nebezpečí pozápadnění. Hrozbu „nárůstu prostituce, pornografie, homosexuality a rozvodů“. Ba dokonce úplné vymizení panen.
Příležitostné výtky na svou adresu si však Saúdové mohou dovolit odmršťovat s arogancí. Naposledy se stalo, když Kanada vyzvala pouštní zemi k propuštění dvou feministických aktivistek. „Diplomaticky“ a hodně svérázně jí opáčili, že sama je nejhorším utlačovatelem ženského pohlaví. Kdo měl slyšet, slyšel. Mezi řádky invektiv i hospodářských sankcí bylo všem kritikům dáno na srozuměnou, ať se jejich poměrům vyhnou nejlépe na tisíc velbloudích délek, chtějí-li obchodovat s černým zlatem. S ropnou velmocí, věčně lačnou západních luxusních výrobků anebo nejmodernějších zbraní ze západních zbrojovek. Skoro se chce sarkasticky říci: „Mlčeti práva, mluviti naftu.“
Jest to cynická argumentace. Ale zato pádná. Pokročilých vojenských technologií měl Donald Trump Saúdským Arábům prodat za stovky miliard dolarů. A aby toho nebylo málo, Rijád si ve svém politickém arzenálu drží ještě další cenné zboží – Íránskou islámskou republiku. Do konce sedmdesátých let šlo o filoamerickou monarchii pod nevybíravou nadvládou dynastie Pahlaví. O mořem nafty disponujícího miláčka Spojených států.
Ale kdeže loňské sněhy jsou! Šáh byl svržen a vyhnán do amerického exilu. Na místě „pavího trůnu“ stanul (z Francie se navrátivší) ajatolláh Chomejní, radikální šíitský vůdce, jenž nenáviděl USA.
Vzájemný konflikt mezi podivuhodnou teokracií a zhrzenými Američany trvá od té doby podnes. Svou roli v něm má S. Arábie, jíž je Írán geopolitickým nepřítelem číslo 1. Jejich v zásadě mocenský spor se oba sokové snaží zakrývat nepřekonatelnými ideovými rozdíly dvou větví islámu, leč skutečnost je vážně poněkud přízemnější. Odnáší jí kdekdo, včetně zaostalých Jemenců. Nechce se věřit, že jejich utrápené, hladomorem stíhané zemi Římané přezdívali „Felix Arabia“, „Šťastná Arábie“.
Co se dotýká budoucnosti S. Arábie, v jejím čele fakticky stojí mladý, reformátorsky naladěný korunní princ Muhammad bin Salmán, jemuž k moci dopomohlo selektivní protikorupční tažení. Je prý opilý mocí, pročež Trumpova lehká jurodivost, zahrnující oduznání jaderné dohody s Teheránem, mu pravděpodobně vyhovují daleko lépe než Obamova průlomové snahy o mír.
Onehdy též představil dalekosáhlou koncepci pragmatických proměn státu. Ale buďme realisty. Cílem má být sotva víc nežli posílení režimu v prostředí rychle se měnících rolí. Upevnění orientální diktatury. Jeho diktatury.
