Kissinger o Pražském jaru: Nechtěli jsme, aby prokázalo přednosti ‚socialismu s lidskou tváří‘
Zhusta se zamýšlím nad cestami k zachování historické paměti či nad způsoby její manipulace, které jsem za svůj nedlouhý život potkal celé velehory. A horská pásma mi napříště v cestě stanou. Vykřičníkem k hladkému zplošťování aspektů minulosti byla letošní kulatá připomínka padesátého výročí vpádu „bratrských vojsk“ do Československé socialistické republiky. Mediální akce nesporně opulentní a předlouho doznívající, ale až hrůza jednostranná.
Svoje předvedla televize veřejné služby, jež o tragickém srpnu 1968 zpravovala v míře větší než malé. Stále stejnými záběry i rozhovory. Bylo jich tolik, že se před nimi našinec skoro schovával, když mu lezly nosem i ušima.
Samotná ČT si současně dělala promo, tudíž propagovala hrdinné pracovníky své přímé předchůdkyně. Nového média éry, jíž přitom systematicky házívá do jednoho pytle. Nemluvě o totálním terminologickém primitivismu jejích redaktorů, kteří si pravidelně vystačí s nonsensovým pojmem „komunismus“.
A cože jsem to ve veřejnoprávním vysílání nadstandardně postrádal? Neslyšeli jsme to podstatné: chyběl hlubší rozbor hodnotově-politických aspektů Pražského jara (s výjimkou marginálního formátu Historie.cs) nebo poodkrytí emigrační kariéry jejího komunistického ředitele Pelikána. Lze přitom důvodně předpokládat, že většina diváků České televize netuší, že Jiří Pelikán (1923–1999) založil a vydával dodnes existující, pozoruhodné periodikum Listy a za Italskou socialistickou stranu vstoupil do Evropského parlamentu.
Jak to viděl Kissinger
Ohledně tzv. obrodného procesu je znalost minulosti ještě zajímavější. Starší novinářský kolega, pamětník Milan Syruček na ni vzpomíná takto: „Poradce amerických prezidentů Henry Kissinger mi na otázku, proč nám Američané nijak nepomohli, odpověděl třemi důvody: za prvé dodržovali jaltskou dohodu o sférách vlivu. Za druhé pro amerického prezidenta bylo důležitější, aby se uskutečnila, bez ohledu na vše, jeho cesta do Moskvy k jednáním o jaderných zbraních. A za třetí si vůbec nepřáli, aby Pražské jaro ‚zvítězilo‘ a prokázalo přednosti ‚socialismu s lidskou tváří‘. Pro ně naopak bylo podstatné, aby socialismus vůči kapitalismu neprokázal žádné své kvality.“
To jsou přitažlivé postřehy, není-liž pravda? Je užitečné si takovéto reálie z reálné politiky pamatovat, až nás budou nositelé jedině správného pohledu opět temporálně poučovat o tamtěch nebo oněch neochvějných přátelích a bratrské pomoci...
