Padesát odstínů sirotků aneb morální kýč jedné české europoslankyně
Českým mediálním a politickým prostorem již několik dnů rezonuje jako jedno z hlavních témat (ne)přijetí padesátky syrských sirotků. Před závorku nutno vytknout, že doposud méně známá lidovecká europoslankyně Michaela Šojdrová, která celý humbuk okolo pomoci arabským sirotkům spustila, patrně získá medaili za nejlepší politické PR roku. Kdyby Marek Prchal nepracoval pro konkurenční hnutí ANO, člověk by si pomyslel, že to musí být z jeho všemi marketingy mazané hlavy.
Mám za to, že paní europoslankyně v maximálně možné míře zvýšila své šance nejprve na získání čelné pozice na lidovecké kandidátce do EP a logicky pak na následné znovuzvolení.
Leckdo nyní „vykutáleně“ říká: přijměme těch padesát syrských sirotků a budeme mít klid. Ostatně sousední Slováky před časem také mnohem méně z Bruselu peskovali, jelikož přijali dvanáct (sic!) uprchlíků. Nepřijde Vám takový přístup pokrytecký? Je snad styl, aby se euro-vlk nažral a koza zůstala celá, hodný 21. století? Řečeno bruselským ptydepe – zapadá takový přístup do evropské etické infrastruktury?
Máme přijmout syrské sirotky?
Každý normální občan (unavený po cca 9 hodinách v práci, plus dalšími dvěma hodinami na cestu do ní a pak z práce) automaticky odpoví „no jasně, vezmeme je, chudáci bezmocné děti, musíme si přece pomáhat.“ Takhle asi na první dobrou zareaguje každý jen trochu senzitivní člověk. Autor chtěl prapůvodně napsat, že podobně emotivně zaujímají stanoviska zejména ženy, ale v dnešní genderově vypjaté době si již takovou generalizaci raději nedovoluje čtenářstvu sdělit.
Nicméně když se nad celou věcí zamyslíme hlouběji, tak musíme dojít k závěru, že to zase tolik jednoduché není. Například už jen otázka jakého věku by mělo být těch 50 zmíněných syrských fyzických osob? Určitě je rozdíl vzít do ČR nezletilé ve věku dvou až tří let anebo klackovité teenagery ve věku okolo 17 let. Dalším problémem, na který již bylo bezpečnostními odborníky upozorněno, je fakt, že jest velice složité získávání dat o skutečném věku „dětí“. Němečtí a švédští specialisté by mohli vypravovat kolik osob švindlovalo se svým věkem, přičemž i pětadvacátníci se troufale vydávali za patnáctileté uprchlíky.
A jak bude ona padesátka sirotků vlastně vybrána, má to paní europoslankyně důkladně promyšleno? A kterak bude zabezpečen kontakt těchto dětí se zbytkem rodiny v Sýrii? Nebude paradoxně za pár let na tyto „česko-syrské děti“ nahlíženo analogicky jako na „norské“ děti odebrané úřady ze svého původního prostředí do jakési vzdálené evropské země bezvěrců, která nemá navíc ani moře a ani životní úroveň jako třeba SRN či skandinávské země? A co jazyková bariéra a desítky dalších technických a organizačních problémů?
Jak bylo již řečeno mnohokrát, a to i premiérem Babišem, je rozhodně lepší a efektivnější pomáhat přímo na místě, v tomto případě tedy v Sýrii a okolních státech. Nota bene za peníze (v budoucnu) vyčleněné na pomoc zmíněné padesátce osob určených k přesunu do Česka by se přímo na místě dalo pomoci třeba i několika tisícům lidí. Nemyslíte?
Poslankyně EP Šojdrová to rozehrála vskutku mistrně. Kdokoliv řekne, že nepléduje pro její návrh s přijetím pěti desítek nebohých sirotků se dostává do nezáviděníhodné pozice bezcitného darebáka.
Koneckonců takto mistrně citovaná paní europoslankyně doběhla již samotného bosse zdejší politiky Babiše. Avšak po hlubším zamyšlením nad celou věcí musíme dojít k rezultátu, že celá věc je obrovský morální kýč. Nadto zmíněné citové vydírání veřejnosti patrně nyní i částečně zaktivizuje usínající Okamurovy voliče a probudí v nich zájem o nadcházející volby, které jsou již za pár dnů.
