Nekorektní zápisky z jihu: Nenaplněná láska Řecka k Německu aneb promarněná šance jménem Hitler
Řekové nemají Němce rádi. Viní je ze své krize a z vykořisťování (oboje částečně oprávněně). Řekové Němci pohrdají. Řekové Němcům závidí, vzhlížejí k nim, jezdí do Německa desítky let studovat a pracovat, mnozí tam zůstávají. Řekové Němce nenávidí a milují zároveň. Říkají často, že kdyby Německo bývalo neudělalo tohle nebo tamto (nověji, že kdyby EU na přání Německa…), bylo by teď Řecko světovou velmocí, jak si zaslouží. A věří tomu.
Niki je Řekyně s australským občanstvím. Přes padesát let žije v Adelaide. Její příběh je pro moderní Řecko typický. Během občanské války ji rodiče odložili; byla několikáté dítě a nebylo ji jak uživit. Rodiče zmizeli, zřejmě i se sourozenci zahynuli. Vyrůstala od tří let spolu s dalšími tisícovkami dětí v řeckém sirotčinci.
Stala se z ní zdravotní sestra, a jakmile to šlo, vycestovala za jediné peníze, co měla, do Austrálie, kde vypátrala sestru své matky. V Austrálii celý život pracovala v nemocnici. Když se před lety přiblížila důchodovému věku, vydala se do rodné země, aby si tu koupila dům. V Austrálii celý život platila (tamní proslule vysoké) daně a věděla, že na řecké poměry bude poměrně zámožná. Skutečně je.
Koupila si na Chalkidiki apartmán s výhledem na moře, kabriolet, byt v Soluni… Každý rok přilétá v dubnu a odlétá v říjnu, stará se o zahrádku dva krát dva metry, o své opálení a kondičku, navštěvuje sousedy a známé. Má celý rok léto.
Země neomezených možností
Niki Řecko miluje. Má ráda a uznává Německo. Podařilo se jí dohledat část vzdálených příbuzných, kteří právě v Německu žijí a ona tam za nimi jezdí. Německo je podle ní taková evropská Austrálie: kdo pracuje, přizpůsobil se systému a myslí na zadní vrátka, žije si dobře.
Niki sdílí názor mnoha Řeků, a sice že jestli někdo má na to, měřit se potenciálem s Řeckem, je to v Evropě jedině Německo. Právě proto jsou na Německo místní tak naštvaní – že je zradilo. Ano, Německo zradilo naděje a sympatie, jež k němu chovali a vlastně pořád ještě chovají.
Niki je stejně jako většina Řeků přesvědčena, že Řecko je kolébkou západní kultury a zemí s neomezenými možnostmi. Je to její neotřesitelná víra.
Hitler a pevná ruka
V jednom se však od svých krajanů, kteří v Řecku vyrostli a žijí, liší – je zklamaná dnešními Řeky a viní je z úpadku země. Jako mnoho Řeků žijících mimo Řecko, hlavně v Americe a Austrálii, je Niki navíc přesvědčena – a nebojí se to často nahlas všem říkat – že největší smůlou Řecka je, že během druhé světové války nepodléhalo přímo Hitlerovi.
Když na ni zděšeně vyvalíte oči, vysvětlí vám bez zaváhání, že jedině pořádný Němec (v této exulantské řecké logice Hitler) by rozjívený národ vyvolený bohy, Pánem Bohem i přírodou srovnal do latě a dnes by Řecko bylo světovou velmocí rovnou Spojeným státům, o Rusku nemluvě.
Niki domluví, nad zvěrstvy, jež má Hitler na svědomí, mávne rukou, dopije zbytek ouza s rozpuštěným ledem, popotáhne z elektronické cigarety a odejde do moře na svou každodenní hodinu aqua aerobiku, již si v pětašedesáti naordinovala v rámci udržení dobré kondice.
Na odchodu ještě jednasedmdesátiletá energická žena, jež sama létá doslova po celém světě a po Řecku i Austrálii se prohání v kabrioletu, podotkne, že Řecko miluje, ale k zubaři si radši zaskočí do Stuttgartu. A až už prý bude tak stará, že bude hrozit nemohoucnost, rozhodně využije australský zdravotní a sociální systém.
