Marek Stoniš: Můj Nohavica a Puškinova cena
Naše země má velikého básníka s kytarou, heligonkou, kapelou i bez ní. Jaromíra Nohavicu. Je to jeden z umělců, jejichž význam a vliv překročily naše hranice. Mimo jiné dokázal geniálně vyzpívat smutek, radost i absurditu života obyčejného člověka střední Evropy, kterým škaredě smýkly dějiny dvacátého století. A to tak, že mu rozumějí na Slovensku, v Polsku, na Balkáně, v Rusku.
Občas na tomto místě píšu o lidech, zvláště pak hudebnících, kteří mi udělali život ve znormalizovaných osmdesátých letech snesitelnějším. Nohavica patří na přední místo žebříčku. Na jeho koncertech probíhalo sdílené spiklenectví. Veřejně vyslovoval to, co jsme si mysleli, cítili, všechny ty hrůzy tehdejší doby, co na nás číhaly ve školách, v úřadech, na vojně, na ulici. A navíc k tomu byla strašná sranda. Kazety se záznamy jeho koncertů jsme si kopírovali a poslouchali do zblbnutí.
A taky byl už v osmdesátých letech v dobrém slova smyslu vyslancem Vladimira Vysockého a Bulata Okudžavy v Česku – přebásnil a nazpíval mnohé jejich písně, z nichž některé se v jeho podání staly nesmrtelnými. Pamatuji si, jak můj spolužák Tomáš při poslechu Vysockého Dialogu u televize („Koukni se, Váňo, na ty bambuly“) málem umřel smíchy. Od Nohavici to tehdy vlastně byla odvaha – vyzpíval Vysockého a Okudžavu i nám, co jsme kdysi trpěli hloupě paušálním odporem skoro ke všemu, co přicházelo ze Sovětského svazu.
Občas se náhodou potkáme v Ostravě v „nakupaku“ a vyměníme několik letmých vět nad dopolední kávou. „Tady odsud vypadají některé věci jinak než v Praze,“ řekl mi posledně. Což je samozřejmě pravda. Zvláště to, co se trošku pohrdlivě označuje za pražskou kavárnu, vidí svět opravdu jinak než Nohavica, jenž se klidně nechá vyfotit s Okamurou a převezme vyznamenání z rukou Miloše Zemana. To se pak stane, že lidé, kteří pohrdají Nohavicou i Zemanem, prvnímu vyčítají, že od druhého převezme medaili, a druhému zase, že prvnímu tu medaili dá. Inu, Česko.
Jaromír Nohavica si zanedlouho pojede do Moskvy pro Puškinovu cenu za sbližování mezi národy, již mu předá Vladimir Putin. To zase bude jízlivosti, křiku o agentech Ruska a ruských švábech. Jaroslav Hutka možná sepíše na Nohavicu další veršovaný zatykač. Tentokrát třeba pro zvýšení komického účinku rovnou v azbuce.
A mně kvůli tomu bude smutno. Jaromíra Nohavici si prostě vážím, měl jsem jej rád kdysi a mám i dnes. A jestli mi teď chcete hodit na hlavu jeho pletku s estébáky, nešť. Je mi (to) jedno.
Puškinovu cenu mu přeji, protože to, za co ji má, přesně dokázal. Jako málokdo u nás.
Text vyšel jako editorial nového tištěného Reflexu.
