Katastrofy (o počasí) táhnou: Řada poplašných zpráv je jen marketingový nástroj lobbistů
Téměř každý den je veřejnost v ČR bombardována zprávami o skutečné nebo hrozící nepřízni počasí. Bohužel jde často o vítaný materiál pro katastrofiky, strašící lidi div ne koncem světa.
Že přitom na planetě přibývá extrémních projevů počasí, není žádné tajemství. Ale aby šlo o něco v historii Země zcela nového, na to se rádo a vlastně pořád zapomíná. A navíc se za extrémní projevy počasí vydávají i jevy, které byly běžné i v nedávné minulosti. Třeba „náhlé oteplení“ na letošní svátek Sylvie na konci října, doprovázené sugestivní otázkou „co se to děje?“, které mimochodem zdaleka nepřekonalo náhlé ochlazení na silvestra roku 1978.
Dnes se prostě „cíleně divíme“ všemu, dokonce i tomu, že voda v mrazu zmrzne, jak veřejnost informovala televizní reportáž. Jsou ale i větší kalibry – například letošní „největší sucho v dějinách měření teplot“ nebo „největší kůrovcová kalamita od dob Marie Terezie“.
Byznys se suchem
Uvedené teze a celá řada dalších blížících se „katastrof“ nejsou ovšem často nic jiného než marketingový nástroj lobbistů usilujících tu o větší kompetence při uskutečňování svých cílů, jindy o nové typy regulací omezující lidské i podnikatelské činnosti, ondy zase o vytlačení nežádoucí konkurence z trhu. Průběh počasí je přitom k tomu velmi dobré alibi, a přestože je například zřejmé, že společnost by měla změnit svůj přístup ke krajině a péči o zdroje vody, jsme v mnoha směrech svědky jevu, který by bylo možné nazvat „byznys se suchem“.
Spásu tak mají přinést vrty do země (v níž není voda), dotace dešťovka (s devítinásobnou cenou vody oproti průměru), nový regulační orgán (když už jeden ke stejným účelům existuje) nebo více druhů zemědělci pěstovaných plodin (jejichž vliv na kvalitu půdy činí 10 až 15 procent).
Stovky miliard
Katastrofici už taky vědí, že bude třeba utratit na adaptační opatření vůči rizikům sucha (nebo povodní) stovky miliard korun, což je svým způsobem důkaz o tom, proč vlastně všechny ty černé scénáře předkládají. Ve skutečnosti by přitom stačila členitější a přirozenější krajina, omezení záborů kvalitní zemědělské půdy a zákaz staveb v záplavových územích. K tomu ovšem nejsou třeba zákony (snad jen kromě novely rigidního stavebního zákona) a ani moc peněz. A v tom to právě je: O čem by pak politici rozhodovali a za co by lobbisté lobbovali?
Autor je zemědělský analytik
