Češi neumí slavit: Všechna letošní výročí provázejí rozbroje a napětí. K čemu to vlastně je?
Minulou neděli vyšly do ulic polských měst statisíce lidí, aby si připomněly 100. let nezávislosti své země. Došlo sice k některým excesům, při kterých zasahovala policie, ale politici na sebe masově neplivali špínu na sociálních sítích a většinu účastníků tvořily rodiny. Prostě se slavilo. U nás 50. výročí okupace ze srpna 1968, 100. let od vyhlášení Československa i připomínka na listopadovou revoluci z roku 1989, spíše lemuje napětí a nekonečné souboje. Místo toho, abychom se zamysleli, o čem ta výročí jsou a jaké poučení z nich plyne, sledujeme válku. Naštěstí zatím jen válku slov.
Nejsem přívržencem premiéra Andreje Babiše, a pokud mu skutečně leží na svědomí dobro země i jeho vlastní rodiny, měl by rezignovat. Důvodů je dost. Nesouhlasím ale s tím, aby kdosi vyhazoval do koše jeho kytky od památníků 17. listopadu. Jak se říká - „nikdo nemůže za tvůj pos..nej život“. Dokonce ani Babišova kytka ne.
Český národ se s neobvyklou umanutostí snaží rozdělovat (momenty souznění a jednoty bývají jen krátké), což má neblahé následky. Spolupráce některých politických stran je nemyslitelná, lidé si tím neodpornějším způsobem nadávají na sociálních sítích, diskuse na internetu někdy připomínají skutečnou žumpu. Přiznat si, že někdo se mýlil, nebo že něco udělal špatně, se nenosí. Místo pochval jen urážky.
Kam to vedlo v minulosti? K frustraci, porobení, kolaboraci s nacismem i komunismem, k nesnesitelné normalizaci v 70. a 80. letech minulého století, k neschopnosti více prosadit naše národní zájmy v Evropě a ve světě.
Dnes to není jiné.
Země, která má nejnižší nezaměstnanost v EU, celkem se jí ekonomicky daří, která je na rozdíl od jiných bezpečná, je u vzpomínaných velkých výročí plačlivá, sentimentální, napružená, jeden neposlouchá druhého, protože ho poslouchat nechce. Místo toho, abychom se ukázali jako sebevědomý a úspěšný národ, jakých na světě není moc, provádíme řízenou sebedestrukci.
Jistě, má to i své logické důvody. Chování prezidenta Miloše Zemana je často nevhodné a jeho snaha rozdělovat zemi je nepochopitelná. Andrej Babiš se zase se svými zátěžemi z minulosti i současnosti nikdy neměl stát premiérem. Jenže Zeman a Babiš jednou skončí, ale národ, země a jejich velká výročí zůstanou. Stejně jako šrámy z hádek a nesnášenlivosti.
Každá doba má své padouchy a hrdiny, ale kvůli tomu se přece nemůžeme pořád bičovat, jak to předvádíme dnes. Všichni přece víme, že pouze ve svobodě a v demokracii (jakkoli nedokonalé) má smysl žít, pracovat, vychovávat děti, milovat své blízké. Všichni víme, že přijdou další volby a smetou garnitury různých politiků. Proč tedy neslavíme výročí s radostí a klidem bez ohledu na některé politiky?
Vždyť normální život by nikdy neměl být v rukou politiků (i když oni to tak chtějí, protože to legitimizuje některé jejich kroky), neměl by záviset na nějaké úřednické mašinerii, či institucích. Musíme ho mít především ve svých vlastních rukou. S plnou zodpovědností co činíme a konáme.
Nešlo by to proto alespoň u těch významných výročí s úsměvem a hrdostí? S hrdostí na nás, na naši zemi? Bohužel mám velkou obavu, že to nepůjde, že v současné roztěkané době námi cloumají především emoce. Tak co, už někdo píše na Twitter, Facebook či do diskuse, že jsem blbec? Ano, to bývá obvyklá reakce a tak Češi slaví svá výročí.
