Vychytralá a nedůstojná česká politika k Jeruzalému: Být tam chceme a současně nechceme
Izrael je jedinou demokratickou zemí na Blízkém východě a je našim významným strategickým i obchodním partnerem. Potvrdí to i současná návštěva Miloše Zemana v této zemi, na které ho doprovodí i předseda Poslanecké sněmovny Radek Vondráček a několik ministrů. V rámci cesty otevře prezident také Český dům v Jeruzalémě. On sám to považuje za jakýsi předstupeň přesunu české ambasády z Tel Avivu do izraelského hlavního města. Jenže tak jednoduché to není, Česko hraje v případě Jeruzaléma léta vychytralou diplomatickou hru, která je někdy až nedůstojná.
Na jedné straně prezident Miloš Zeman jednoznačně podporuje přesun českého velvyslanectví z Tel Avivu do Jeruzaléma. Je to postoj jasný, logický a správný, protože je to hlavní město země, jak to izraelský parlament schválil 30. července 1980 pomocí rozhodnutí, které se oficiálně jmenuje „Základní zákon – Jeruzalém, hlavní město Izraele“. Protože metropoli si vždy určují jednotlivé nezávislé země samy, není o čem pochybovat a diskutovat.
Premiér Andrej Babiš už argumentuje trošičku jinak. Dne 19. března letošního roku napsal dopis, ve kterém odpověděl na výzvu z petice, která se obrátila na vládu, aby přesunula ambasádu do Jeruzaléma. Babiš napsal: „Dle diplomatických zvyklostí má navíc každá země své velvyslanectví právě v hlavním městě hostitelského státu, a to bez ohledu na to, jakou politiku dělá. Izrael v tomto ohledu dosud představuje absurdní a neopodstatněnou výjimku. Otevření plnohodnotného velvyslanectví však vyžaduje důkladnou logistickou přípravu a koordinaci s partnery. To vše vyžaduje určitý čas.“
Pokud je to podle premiéra „absurdní a neopodstatněná výjimka“, proč „prostě nezařídí“ změnu. Vždyť v mnoha věcech sliboval jak on, tak jeho hnutí ANO, že to „prostě zařídí“. Navíc u toho vyvstávají další otázky: Jaký čas a logistiku to vyžaduje? Ve skutečnosti se to dá udělat za několik měsíců, kdyby byla vůle. Horší jsou ale slova „koordinace s partnery“. S jakými partnery? S Izraelem? Ten je přece pro stěhování. Andrej Babiš tím podle všeho myslí Evropskou unii a Palestince. A zde nastává velký a neřešitelný problém.
Neřešitelná diskuze
České ministerstvo zahraničních věcí totiž již dlouhá desetiletí v tomto směru praktikuje nedůstojnou a vychytralou politiku. Na jedné straně se zaklíná tím, že Izrael je náš významný spojenec. Na druhé nesmyslnou mantrou, že proti stěhování ambasády hovoří rezoluce OSN a EU. Proč by se ale v takovém případě měl někdo řídit rezolucí OSN, která je navíc nezávazná, nebo chybným rozhodnutím evropských orgánů? V prosinci loňského roku vydalo naše ministerstvo zahraničí toto prohlášení: „Česká republika společně s ostatními členskými státy EU na základě závěrů Rady pro zahraniční věci EU považuje Jeruzalém za budoucí hlavní město obou států, tj. Státu Izraele a budoucího Státu Palestina. O přesunu zastupitelského úřadu ČR z Tel Avivu do Jeruzaléma můžeme uvažovat až na základě výsledků jednání s klíčovými partnery v regionu a ve světě.“ Text je podobný tomu, co napsal předseda vlády Babiš.
A právě tady diskuse končí a nemůže mít výsledku. Palestinci nikdy nebudou souhlasit s tím, že Jeruzalém je pouze hlavním městem Izraele, chtějí ho také. Další arabské a muslimské státy to vidí podobně. Takže s kým se chceme dohadovat? S kým chceme v případě Jeruzaléma najít řešení? S palestinským teroristickým hnutím Hamás a nedemokratickými režimy na Blízkém východě? To snad ne.
Zeď nářků
Ministr zahraničí Tomáš Petříček byl v Izraeli na návštěvě 13. a 14. listopadu. Na rozdíl od prezidenta Zemana zajel klasicky do židovského státu i na palestinská autonomní území. Musíme přece vyvažovat. Ale vyvažovat co? Vyspělý, bohatý a schopný stát (Izrael) vyvažujeme kontakty s lidmi, kteří podporují terorismus, marasmus a nesvobodu (palestinští vůdci). Normální to není. Všichni o tom vědí, ale česká diplomacie se tváří jinak. Ostatně už dlouho. Komunistické Československo jako první na světě v únoru 1983 oficiálně povolilo v Praze vznik „palestinské ambasády“, tedy velvyslanectví dodnes neexistujícího samostatného státu. Místo toho, aby byl tento absurdní relikt totalitní doby po revoluci zrušen, funguje dál.
Petříček ale udělal jedno zajímavé a důležité gesto, které musíme ocenit. V úterý 13. listopadu večer navštívil známou Zeď nářků v Jeruzalémě, nejposvátnější místo Židů. To by nebylo nic zvláštního, protože tam už bylo hodně zahraničních politiků, včetně českých. Ovšem náš šéf diplomacie tam byl v doprovodu Daniela Merona, velvyslance Státu Izrael v Praze. Tedy spolu s vysokým izraelským státním úředníkem, což cizí politici ze zásady nedělají.
Web The Times of Israel k tomu poznamenal, že je to „bezprecedentní krok“ a prý se jednalo o vůbec prvního evropského ministra, který sem přišel v doprovodu izraelského velvyslance. Chtělo by se zvolat: „Bravo, pane ministře!“ Jenže… Zatímco ambasador Meron o tom informoval na svém Twitteru, Petříček na té samé sociální síti (kam umístil mnoho fotek z cesty do Izraele a na palestinská území) o tom cudně pomlčel. Nezmiňuje se o tom ani oficiální zpráva ministerstva. Proč asi?
Vyváženo a může se letět domů
Tomáš Petříček totiž pak udělal krok B, který formuje část naší politiky k Izraeli jako vychytralou. Tím nenapadám současného ministra, protože to je dlouholeté stanovisko české diplomacie a vlády. Petříček hned následující den po sympatické návštěvě u Zdi nářků řekl palestinským představitelům, že nový Český dům v Jeruzalémě „nemá žádný diplomatický status, je pouze kulturním centrem, že naše ambasáda se z Tel Avivu nestěhuje a že vše je to v souladu s mezinárodním právem a postojem Evropské unie“. Vyváženo, hotovo. Můžete letět zase domů.
Pokud ale mezinárodní právo v tomto výkladu neuznává demokratické a legitimní rozhodnutí Izraele o Jeruzalému jako svrchovaného hlavního města, tak je to mezinárodní zvůle, které se máme postavit.
Kdyby měla česká zahraniční politika skutečně „koule“, musela by svá vzletná slova o podpoře demokracie a respektu k rozhodnutí jiných (v tomto případě Státu Izrael) přetvořit v jednoznačné rozhodnutí. A hned přestěhovat naše velvyslanectví do Jeruzaléma. Toho se jen tak nedočkáme. Naopak. Přes fondy EU a různé podivné organizace nadále nepřímo podporujeme také ty Palestince, kteří vyznávají lásku k terorismu, chaosu a anarchii.
