Vláda dětí: V Praze si hrají nedospělí lidé. Však oni to rodiče pak uklidí. A zaplatí...
Původně jsem se chtěl na tomto místě rozhořčeně rozepsat o kraválistech, kteří se nabourali a neoprávněně bydleli čtyři roky v objektu bývalé žižkovské kliniky. Těch důvodů je na první pohled několik. Ale: Copak vás překvapuje, že jeden z „klinikářů“ je redaktorem veřejnoprávního rozhlasu a s vážnou tváří vysvětluje na tiskové konferenci před vystěhováním baráku, že soukromé vlastnictví se u nás „fetišizuje“ a že oni „jsou pro jeho demokratizaci“?
Marxistický přístup k základním lidským právům a výraz „fetišizace majetku“ nejsou ovšem výrazem paniky a strachu před ztrátou domova (jakkoliv ukradeného), ale autentickou životní filozofií, názorem, postojem. Stejně jako děsivý nepořádek, který po sobě ultralevičáci na Žižkově zanechali. Koho to překvapuje, je naivní. Přece nikdo soudný nemůže čekat, že lidé jejich typu budou mávat na tiskovce spisy Friedmanovými, Hayekovými a obhajovat svobodný trh a kapitalismus.
Mnohem horší než celkem banální příběh jednoho ukradeného a vybydleného baráku je fakt, že duševní obzory a extremistické názory jeho osazenstva nejsou ve veřejných diskusích a debatách považovány za nic neslušného, spíše naopak. Z oficiálních míst i médií slyšíme buď hromové ticho, v opačném případě sympatie s relativizací základního občanského práva v podobě ústavně zakotvené nedotknutelnosti soukromého vlastnictví. Což považuji za daleko nebezpečnější než bizarní bitvu o jeden vybydlený dům.
V nadsázce řečeno se totiž za jednu velkou Kliniku už dá považovat celá Praha. Moc mají v rukou lidé, kteří jako by odmítli dospět, pro kteréžto tvrzení existuje mnoho dokladů. Třeba: Návykově milují počítače, rádi si na nich a s nimi hrají a myslí si, že vše, co se na nich objeví, je zdarma. Nebo má být.
Sdružují se do part, jež drží při sobě kumpánství, sympatie, kamarádství, žádný propracovaný program.
Rádi jezdí na kolech a koloběžkách, všimněte si přibývajících cyklistických stezek a pruhů na nejnepravděpodobnějších místech; hromad povalujících se koloběžek, dovlečených bůhvíodkud. Auta přece smrdí, čoudí, nepatří do měst. A vlastně ani mimo ně.
Vůbec jim nezáleží na minulosti ani budoucnosti, žijí ze dne na den. A dny, které jsou vyplněny hrami, oslavami a setkáními s kamarády, jedině takové dny mají smysl. Však oni to dospělí nakonec stejně nějak zaplatí. A uklidí.
Jako každé dítě i oni mají rádi vše barevné, pestré, přeplácané a kýčovité. A tak se má, pokud vůbec, i stavět.
Nesnášejí školy, proto by nejraději zrušili všechny ty maturity, státní zkoušky, přijímačky, povinné docházky a podobné nesmysly. Škola má být hlavně zábava, hra, co nejlehčí a co nejdéle a zadarmo.
Výstavba soukromých bytů, domů? Proboha, neotravujte nás s tím! Všichni máme kde bydlet, máme přece maminky a tatínky, a když náhodou potřebujeme něco většího, počkáme, až umře babička s dědečkem nebo nám něco koupí maminka s tatínkem. Od toho přece jsou, ne? Ale jinak jsou úplně strááášně zaostalí, aby bylo jasno.
Na vládě dospělých, kteří odmítli dospět, je ale nejhorší, že se nechovají až do úplných důsledků jako děti. Ty totiž nakonec každá zábava po čase omrzí a začnou se bavit něčím jiným. Dospělé děti bohužel ne. Vzít jim dnes hračky, naplácat jim a vyhnat je, kam patří, nebude tak jednoduché.
