Bohumil Pečinka: Sebevrah Palach a čest národa
Včera proběhly ve sto jedna městech a obcích vzpomínkové akce na Jana Palacha, který se před padesáti lety na protest proti pokračující veřejné demoralizaci občanstva po okupaci sovětskými vojsky upálil na Václavském náměstí.
Na stejné Václavské náměstí se však ve středu mezi 18. a 19. hodinou podařilo organizátorům Milionu chvilek pro demokracii přivést jen něco přes dva tisíce lidí. I v ostatních místech šlo spíše o účast v řádu desítek lidí. O něčem to vypovídá.
Palachův čin z ledna 1969 není dodnes přijímán jednoznačně. Svědčí o tom například průzkum agentury NMS Market Research, kde jeho čin hodnotí jako zbytečnou oběť 39 procent zpovídaných. V podobném poměru jsou i příspěvky na sociálních sítích, které oscilují mezi dvěma póly.
Na jednom je Palach hrdina, na druhém Palach, který spáchal sebevraždu, protože nezvládl okupační atmosféru ve společnosti. Měl žít, jsou nejčastější doporučení jedněch kritiků. Měl raději něco dělat, dodávají jiní. K tomu je dobré říct pár slov.
Především Palach nebyl klasický sebevrah. Smyslem sebevraždy je ukončit individuální život. Důvodem pro demonstrativní sebeupálení je upozornit na nějaké bezpráví a navodit jinou, například politickou situaci. Sebeupálení dokonce některá asijská náboženství připouštění jako extrémní formu protestu.
Je možné, že Palacha inspirovalo sebeupálení jihovietnamského buddhisty Thich Quang Duce na protest proti Diemovu režimu v roce 1963. Komunistický tisk to tehdy ve svých médiích silně rozmázl, protože šlo o oblast pod kontrolou Spojených států.
Důležitá je však i jiná věc. Jinak řečeno, není sebeupálení jako sebeupálení. I takový neodvolatelný čin může mít různá znaménka. Když Palach v lednu 1969 protestoval proti pokračující totalizaci společnosti a škrcení svobody slova, bylo to hrdinství, protože tehdy fakticky neexistovala jiná forma protestu, která by alespoň zatřásla náladou ve společnosti.
Kdyby Jan Palach dnes žil a totéž udělal v lednu 2019 na protest proti vládě Andreje Babiše, bylo by možné tentýž akt označit za zbabělost. Vějíř možností, jak ovlivnit veřejné mínění a vysokou politiku, je dnes diametrálně větší a navodit jinou situaci člověk může i bez tohoto extrémního gesta. Co však šlo dělat v lednu 1969, východně za železnou oponou, když jsou v zemi tisíce okupačních vojáků a politické šrouby se utahují?
Samozřejmě, že šlo normálně žít, vychovávat děti atd. Palach podle všeho byl člověkem, který nechtěl žít „malé dějiny“, ale nějak pozitivně ovlivnit „ty velké“. No, a když neexistují svobodné volby a končí svobodná média, moc šancí nemáte.
Dlouho jsem nevěděl, jak jeho čin pojmenovat. Pak jsem si přečetl facebookový post Karla Schwarzenberga, který píše: „U mě je to spíš plachý obdiv k někomu, kdo pro čest národa přinesl oběť nejvyšší, nesmírně bolestivou smrt.“
