Jiří X. Doležal: Máme právo hasit hořící sebevrahy?
Dva případy pokusu o sebevraždu veřejným sebeupálením v době výročí smrti Jana Palacha ukazují na etický problém, o kterém raději hrobově mlčíme. Jak oba muže, kteří se chtěli upálit letos, tak Jana Palacha se totiž pokoušeli kolemjdoucí uhasit a zachránit. A já si myslím, že na to neměli právo.
První sebevrah se pokusil upálit zcela věrohodně, skutečně se zapálil a podnikl všechny kroky k tomu, aby zemřel. Uhasili jej - a zabránili mu zemřít - náhodní svědci. Druhý letošní pokus o sebeupálení působí spíše dojmem pokusu o upoutání pozornosti, tak jej vynechám. Ale první letošní sebevrah - stejně jako Jan Palach - chtěli zemřít, ukončit svůj vlastní život, který je jejich výsostným majetkem, a lidé jim v tom zabránili.
Sebevražda psychotika či člověka v hluboké depresi je samozřejmě projev nemoci a je potřeba takové sebevraždě zabránit. Pokud se však dospělý duševně zdravý člověk rozhodne odejít ze světa, nemá naprosto nikdo kromě jeho nezletilých dětí (či jiných závislých osob) právo do toho rozhodnutí mluvit. A to dokonce ani v případě, kdy se důvody toho skutku zdají být banální.
Já sám pokus o protestní sebeupálení prvního letošního sebevraha považuji za neadekvátní. Politická situace je sice příšerná, ale - na rozdíl od doby Jana Palacha - nepřijeli okupanti. Takže protestovat tímto způsobem mi přijde trochu moc. Onen muž, co se zapálil, však nechtěl obětovat můj, nýbrž svůj život. A tak mu do toho nemám co mluvit - přestože si myslím, že na jeho činu měl svůj podíl takzvaný Wertherův efekt, vlna sebevražd na základě příkladu, na základě zaktuálnění sebevraždy. Tímto zaktuálněním bylo právě výročí smrti Jana Palacha. Přesto muž, který se chtěl upálit, rozhodoval a svém životě, ne o životě náhodných chodců, kteří o jeho pohnutkách netušili vůbec nic.
Politická sebevražda
Odejít na protest ze života sebeupálením je děsivé hrdinství a zasluhuje obdiv. Když se zapálil na protest proti vietnamské brutální diktatuře v roce 1963 buddhistický mnich Thích Quan Duc, oznámil to předem veřejnosti, sezval novináře, a pak škrtl sirkou a shořel. Nikdo ho nezkoušel hasit - buddhistická tradice země na rozdíl od křesťanských zemí respektuje jedince. Krátce potom diktatura padla, svržená vlnou hněvu celého národa, kterou čin mnicha vyvolal.
Když se po okupaci a pádu českého národa do letargie na protest upálil Jan Palach, bylo to stejné hrdinství - ale zdejší lidé se jej pokusili uhasit a zachránit, protože tato společnost neumí a nechce akceptovat smrt. Bylo to podle mého názoru zcela nelegitimní zasahování do svobodného rozhodnutí - a myslím, že to bylo krajně neetické. I když to ti lidé určitě mysleli knedlíkově dobře. Pokud se někdo rozhodne obětovat život, aby upozornil na obrovské zlo, máme se před ním sklonit - ne se snažit, aby neumřel během pár minut, ale trpěl před smrtí na popáleniny dlouhé dny, jak se stalo díky hodným lidem Janu Palachovi.
Je těžké přihlížet, jak někdo hoří, a nic neudělat. Upřímně doufám, že se nikdy nedostanu do situace, kdy bych něco takového musel rozhodovat sám za sebe. Pomoct či nepomoct? Hasit či nehasit? Jako v každém savci ve mě pohled na bolest - a oheň bolí - jiného jedince stejného druhu vyvolává úzkost a strach, tak mám potřebu zasáhnout. Ale jakožto člověk - jediný savec vybavený něčím jako etika a svědomí - si myslím, že bych jej rozhodně hasit neměl. Do rozhodnutí o vlastním životě totiž nemá nikdo nikomu co mluvit.
