Architektonická perla v centru Prahy půjde k zemi. Česká památková ochrana selhává
Navzdory snahám města (pozdě ale přece) i navzdory několika malým protestům pravděpodobně nic nezastaví slovenského developera v jeho podnikatelském plánu, který počítá se stržením významné budovy v samém centru Prahy. Jedná se o cyklicky se opakující historickou chybu, ale také o fatální selhání ministerstva kultury a pražské památkové ochrany. Navíc i o důkaz nedostatečné úcty k vlastní kultuře.
„Tam, kde se pálí knihy, posléze se upalují lidé,“ ocitoval jeden z řečníků malé demonstrace za zachování budovy spisovatele Heineho. Natěsnaná někde pod Transgasem jsem nebyla schopná rozeznat, kdo zrovna mluví, ale citát mě zaujal. Jen si vzpomeňte na režimy a diktatury, které kdy měly ve zvyku pálit knihy. O malou a zřejmě poslední demonstraci byl minimální zájem – jak lidí, tak i médií. Prvně jsem si skutečně připadala jako jeden z páru křiklounů.
Je dobře, že demonstrace, které mají v názvu „Babiš“ se těší velkému (ač marnému) zájmu, ale proč lidi téměř nezajímá, že přijdou o významnou a zdařilou památku? A kam to může dojít? Může se koulí shodit i Národní dům na Vinohradech nebo rituálně odnést kůň z Václaváku? Protože ministerstvo kultury rozhodlo, že Transgas není kulturní památkou, a Praha 2 rozhodla, že se klidně může shodit. Očividně odborníci na svém místě.
Historie se opakuje a platí to i pro architekturu
Přemýšlím, proč architektura a vzhled veřejného prostoru lidi moc netrápí. Možná za to může už vzdělávací systém. Ve škole jsme se nebavili o architektuře, o tom, jak poznat kvalitní od nekvalitní, a že té kvalitní je třeba si vážit. Nikdo v nás nebudil cit a zájem o veřejný prostor, a přirozeně ho v sobě má asi jen hrstka lidí. Kultura se prostě vždy, už od základní školy, odsouvá na vedlejší kolej. Přitom schopnost (a snad i potřeba) stavět krásné příbytky odlišuje člověka od zvířete. A také od těch, kteří se nezdráhali vybourat historické centrum Mostu, jenž se v posledních dnech stal poutním místem.
Právě smutný příběh Mostu mě přivádí k otřepanému „historie se opakuje“. Pohoršeně kroutíme hlavou nad barbarskou minulostí, která pro zisk nedbala památek, ale sami teď přihlížíme tomu samému. Proč se ničení zdá nepochopitelné až z perspektivy dějin? Současnost často budí dojem, že účel světí prostředky. Ale těmto zkreslením má přece bránit právě památková ochrana. Bojím se, že v budoucnu nastanou další selhání v památkové ochraně, a to nejen v té pražské.
Vznikl za komunismu, ale nereprezentuje ho
Případ Transgasu je složitější o to, že stavba pochází z doby, jejíž stopu bychom rádi smazali. Jenže za komunismu se stavěly i kvalitní kousky, a je třeba si to přiznat. Zrovna Transgas, který dnes považujeme za ukázku socialistické architektury, byl ve své době považován naopak za pokrokovou nesocialistickou architekturu, která se vyrovnala té západní. Význam některých brutalistních budov pochopilo třeba rumunské uskupení BACU, které se snaží šířit ve východní Evropě o tomto slohu osvětu a zároveň zachránit některé skvosty, které jsou často v zoufalém stavu.
Podobně se stavby v průběhu dějin ničily neustále, Transgas není žádnou výjimkou. Člověk má chorobnou představu, že staré je třeba přestavět, zrekonstruovat podle poslední módy, zbourat, vyždímat peníze. Proto nám zbývá pramálo památek těch nejstarších architektonických slohů, stejně jako těch, které se stavěly jen v relativně krátkém období, mezi něž brutalismus patří. Kde jsou ti, kteří měli takové ztrátě zabránit?
Na snímky z demolice budovy Trangas se podívejte v naší fotogalerii:
