Byznys s chudobou: Dlouhodobý tíživý problém, který sahá až do poslaneckých lavic
Jednou z relativně „populárních“ mediálních osobností posledních týdnů se stal poslanec SPD Lubomír Volný. Ten proslul tím, že údajně dlouhodobě vydělává na nájemních bytech ve vyloučené lokalitě v Ostravě. Problém lze spatřovat v tom, že zmínění nájemníci nehradí nájem ze svého, ale ze speciálních sociálních dávek na bydlení, tedy de facto z peněz ostatních občanů, kteří řádně platí daně a různé poplatky.
Kdo si stále neuvědomuje, že sociální dávky nerostou na stromech či v úřednických šuplících, ale že naše veřejná správa předtím musí „odebrat“ peníze jiným lidem a firmám, je opravdu naivní.
O byznysu s chudobou se mluví roky, zásadní řešení je však v nedohlednu. Stejně jako řada starostů a radních (nejen) z problémových regionů docházím k závěru, že bychom se měli vážně zamyslet nad pojetím právních předpisů v této oblasti.
Dávky dvakrát vyšší než nájmy
České a moravské úřady práce vyplácejí nepřiměřené dávky na bydlení. Starosta Kadaně Jiří Kulhánek pro časopis Moderní obec uvedl, že sociální dávka na bydlení pro čtyřčlennou rodinu ve městě o velikosti 10 až 50 tisíc obyvatel činí až 12 500 korun. Obvyklé nájemné v nájemních obecních bytech v takovýchto městech činí ovšem jen zhruba polovinu. Kdyby rozdíl dosahoval 5 až 10 procent (společenská realita je pestrá a dynamická, na korunu se to nikdy nedá spočítat přesně), nikoliv dvojnásobek či ještě více, tak by prostě nepřitahoval obchodníky s chudobou, to je snad logické. Právě toto je ten skutečný kámen úrazu, proto vznikl byznys s chudobou, který ze svých kapes neplatí pražští ministerští úředníci ani poslanci, ale všichni daňoví poplatníci.
Nabízí se řešení, které patrně pobouří zejména lobbisty pracující pro „spekulanty s chudobou“ maskované mimo jiné za různé „dobroděje z neziskovek“. Důsledně se zamysleme, zda ze zákona nesnížit výše citované dávky na bydlení na úroveň obvyklého místního nájmu. Stručně řečeno – výše dávek na bydlení se musí legislativně odvíjet od cen standardních obecních nájmů, ne od cen diktovaných nepřímo spekulanty, kterým samozřejmě z povahy věci nejde o nějakou pomoc chudým lidem, ale o jejich tučný zisk.
Autor tohoto textu uznává, že stoprocentní vina neleží jen na citovaných „obchodnících s chudobou“, kteří leckdy dokonce sedí i v poslaneckých lavicích, ale i na českém státu, který nastavil takovéto „svérázné“ legislativní prostředí. Otázka zní: Odváží se s tím někdo něco již udělat?
Autor textu je právník.
