Jezdit v Česku vlakem je o zdraví i o nervy. Problémy na železnici jsou hlubší a systémovější
Neuplyne snad ani týden, aby se české železnici nestala nějaká srážka, havárie či jiné neštěstí. Následné reakce odpovědných míst jsou jako přes kopírák. Dozvíme se z nich, že nejde o systémový problém, ale selhání jednotlivců. Následně se začnou hledat příčiny havárií a po nich i možná opatření. Jedním z nich je například návrh, aby strojvedoucí měli bodový systém, jako tomu je u řidičů aut. Bude to stačit? Obávám se, že nikoli.
Jízda vlakem (z nichž drtivou většinu obhospodařují České dráhy) po České republice nabízí dvě zcela rozdílné tváře. Pokud cestující jede z Prahy do Brna nebo do Ostravy a využívá přitom přímý spoj vlakem vyšší kvality, čeká ho komfortní, rychlá cesta a v drtivé většině případů dorazí včas. Konkurence v podobě RegioJetu a Leo Expressu přiměla i České dráhy k akci a je to znát.
Jenže v České republice stovky tisíc lidí denně jezdí vlakem i po regionálních tratích a tam je situace úplně odlišná. Tratě jsou mnohdy ve špatném stavu, spoje pomalé a často zpožděné. Zázemí nádraží je zdevastované, většina tradičního vybavení službami zcela zmizela. Návaznost spojů často velice špatně řešená, mnoho spojů je během let zrušených a personál ve stanicích má k ochotě či snaze něco vysvětlovat dost daleko. To způsobuje odliv cestujících, nebo do vlaků nastupují jen ti, kteří díky svému věku či statusu studenta mají cestu jak se říká za hubičku.
Panáci z kanclu
Do toho všeho přicházejí zprávy ze všech koutů republiky, kde do sebe narazí dvě soupravy. Strojvedoucí ignoruje červenou, nebo někde špatně přehodí výhybku, nebo vyleze z mašiny a ona se mu zatím s cestujícími rozjede a podobě. To člověku hlava nebere. Z jízdy se pak stává risk, kdy cestující opravdu neví, jestli do cílového místa dorazí živý a zdravý. Kde je pak chyba? Prý někteří strojvedoucí si ve svém volnu chodí přivydělávat, nemají odpočinek a jsou unavení. Proč nejsou adekvátně zaplaceni? Vždyť mají na triku zdraví a životy cestujících. Vědí to ti panáci v kancelářích, kteří jen řeší svoje bonusy či zlaté padáky?
Vlakem jsem v minulosti jako student najezdil mnoho tisíc kilometrů. Zažil jsem leccos, ale to, co se mně přihodilo tento týden, už byl fakt extrém. Jel jsem od nás z Krkonoš do Brna a zpět. Pro dopravu na jedné cestě jsem musel využít pět různých vlaků, přičemž čtyři z nich byly opožděny. Například dostat se z Vrchlabí do Pardubic (po trati jde o vzdálenost 111, respektive o 123 kilometrů přes Trutnov) trvalo více než tři hodiny a vyžadovalo to hned třikrát přestoupit. Jedno zpoždění zde často znamená, že vám ujede vlak jinde a pak sedíte venku na lavičce dvě hodiny a čekáte uprostřed liduprázdného nádraží na další spoj. To pak ani nemá cenu plánovat cestu podle jízdního řádu.
Cesta vlakem jako extrémní zážitek
Úplný extrém pak byla cesta zpět. Kvůli výluce na trati Břeclav – Brno byly všechny expresy a rychlíky na příjezdu do Brna opožděny o 25 až 40 minut (tuto ztrátu už pak nedoženou ani při vysoké rychlosti). O tom, že kvůli výluce na tamním hlavním nádraží velká část lidí vystupuje v Židenicích a zdejší nádraží je něco opravdu neskutečně šíleného a na tento stav je zcela nepřipravené, snad ani nemá cenu mluvit. Po příjezdu do Pardubic byly všechny přípoje pryč.
Člověk čeká na další spoje, ale trable nekončí. Mezi Pardubicemi a Hradcem Králové byla výluka. Ačkoliv České dráhy slibovaly na svém webu, že omezení způsobí u rychlíků zpoždění maximálně deset minut, rychlík z Hradce Králové na Liberec odjel se zpožděním 28 minut. Přípoj ve Staré Pace nepočkal, přestože by nabral zpoždění cca 10 minut, takže ho výpravčí pustil dál. Cestujícím na otázku, co budou ve vybydleném neútulném nádraží další dvě hodiny dělat, s úšklebkem odsekl, ať si dělají, co chtějí, a že je mu to jedno.
Příště raději autem
Podtrženo sečteno. Odjet z Brna jsem měl po osmé hodině, hned na úvod to o 30 minut nevyšlo. Kvůli všem peripetiím jsem do Vrchlabí dorazil okolo 15:30. Cesta dlouhá zhruba 280 kilometrů zabrala kvůli totálnímu chaosu, přezíravosti personálu, ale i šlendriánu na kolejích sedm a půl hodiny. A v tomhle prosím pěkně tady bájíme o nějakých rychlodráhách, kde budou jezdit vlaky 230 kilometrů v hodině? Vždyť to je k smíchu, vždyť v regionech máme příslovečný úplně holý zadek.
Jízda vlakem v Česku je skutečný adrenalin. Člověk aby se bál o své zdraví, a pokud to náhodou přežije, dostane zabrat jeho nervová soustava. Když po půl dni cestování vcelku a bez modřin dorazí domů, první, co udělá, je, že si dá pořádného panáka a řekne si, že nechat auto doma byl hodně blbý nápad a že už to příště neudělá.
