Tanečky hnutí ANO okolo bankovní daně: Jde Babišovi o peníze pro stát, nebo spíš o vlastní byznys?
Diskuse o zavedení takzvané sektorové daně pro banky nabírá na obrátkách. Zatímco ČSSD prosazuje, aby banky posílaly státu stanovený procentuální podíl ze svých aktiv, Babišovo ANO hovoří o investičním fondu, do kterého by finanční ústavy posílaly část svého zisku. Prezident Miloš Zeman však nechce ani jedno, spíš apeluje na banky, aby zvedly úroky z vkladů a spořicích účtů. Vzhledem k tomu, že každý chce něco jiného, bude výsledkem pochroumaný kočkopes, případně se nestane nic a věc vyšumí do ztracena.
Současná diskuse o bankovní dani se odehrává v kulisách, které nejsou standardní a každý v nich má „svoji pravdu“. Jsou tu banky, které každoročně vykazují mamutí zisky. Velkou část z nich posílají do zahraničí na dividendách. Svým tuzemským klientům z vkladů či spoření neplatí téměř nic a své volné peníze spíš ukládají u České národní banky, která minulý týden zvedla úroky na desetileté maximum. Mnoho lidí to irituje a rozčiluje. Ale banky nedělají nic, co by odporovalo našim zákonům. Realizují svoji obchodní politiku. To, že je český střadatel poslušná ovečka, která se nechá s úsměvem holit a jen nerada se rozhoduje pro změnu banky, je věc druhá. Všichni si na to zvykli, banky samy od sebe nic měnit nehodlají.
Oproti tomu stojí státní rozpočet, kterému s poklesem růstu ekonomiky začínají chřadnout příjmy, a vláda hledá nové zdroje, kterými by mohla uplácet voliče, ale i financovat investice. Hledat úspory ve vlastních řadách je hodně nepopulární, proto vláda vymýšlí, jak získat peníze jinde. A první na ráně jsou právě penězi nadité banky. Zvažovaný návrh daně z dílny ČSSD by do rozpočtu přinesl až 14 miliard korun. To není málo. Riziko odvety vůči klientům je však nemalé. Banky by se nerady loučily se svými korunkami a hledaly by způsob, jak je dostat zpět. Samozřejmě by se otevřela možnost pro zvýšení konkurence, kdy by nové a internetové banky mohly získávat nové klienty na nulové poplatky či nezdražené služby, ale vše je hodně odvislé od ochoty Čechů měnit svoji banku. A ta je, jak známo, velice nízká.
Agrofert dluží bankám pořádný balík
Za zmínku tu stojí chování vládnoucího hnutí ANO a premiéra Andreje Babiše. Ten o sektorové dani nechce slyšet a bájí něco o investičním fondu. Premiér si v tomto sporu snaží nasadit tvář pravicového politika, který brojí proti zvyšování nebo uvalování nových daní. Neřekne ale, jaký je jeho plán B – tedy kde by jinak potřebné peníze získal.
Nabízí se ještě jedno provokativní vysvětlení, proč Babiš jedná s bankéři velice mírně a v rukavičkách. Podle poslední výroční zprávy Agrofertu za rok 2017 činilo souhrnné zadlužení tohoto koncernu vůči bankám 35,4 miliardy korun. To je pořádný balík peněz. Podnik přitom ročně stále potřebuje miliardy korun na refinancování starých dluhů, ale i na provozní úvěry. A ty se pak poněkud těžko vyjednávají pro někoho, kdo po bankách něco chce a druhou rukou je bije po hlavě. Jistě, Andrej Babiš do omrzení bude vyprávět, že Agrofert je ve svěřeneckém fondu a on sám ho nevlastní a ani neřídí. Ale většina lidí v této zemi si myslí opak a premiérovým báchorkám příliš nevěří. Protože kdyby tomu bylo jinak, české banky by už možná dávno do rozpočtu platily. Za velkého potlesku ČSSD a komunistů, se kterými se Babišovo ANO stále cítí nejlépe.
