Odešel Petr Skarlant. Básník, který rozdával potřebnou naději v době normalizace
Nikoho z nás, kteří jsme se 1. března letošního roku setkali s Petrem Skarlantem, abychom oslavili jeho osmdesátiny, nenapadlo, že je to setkání poslední, přestože jsme všichni věděli, že Petr si za poslední dobu prožil martýrium. Ale úspěch neodlučitelně patřil k Petrově osobnosti – věřili jsme, že nejhorší už má za sebou a teď že s nastupujícím jarem bude nabírat novou sílu do života. Který samozřejmě bude pokračovat, třebaže ne v takové kvalitě, na niž byl Petr zvyklý. Bohužel, mýlili jsme se.
Petr Skarlant, básník, prozaik, dramatik a překladatel francouzské literatury, nás v pondělí 13. května opustil. U takové osobnosti, kterou Petr bezesporu byl, působí taková zpráva vždycky dojmem nesmírně tíživým. I když jeho tvář v poslední době zestárla bolestí, kterou mu choroba dala prožít, nikdo z nás netušil, že se s ním vidíme naposledy.
Zůstaly ovšem vzpomínky, vzpomínky na Petra radostného, vždy dychtivého dobrých zpráv především o těch druhých, poněvadž byl bytostí s hlubokým zájmem především o ty druhé, lidi, s nimiž žil, o nichž psal a jejichž osudy začasté prožíval s nimi. Nevím, kdo a kdy vlastně na něj přilípl nálepku přisluhovače padlého režimu. Čím si to proboha zasloužil?! Tím, že psal a publikoval i za "totáče"? A kdy měl psát, nechtěl-li být němý, protože jak nejednou říkával, němý básník je mrtev. Básník musí oslovovat své čtenáře, třeba jen tím, že jim zobrazuje krásu života v něze, lásce, v naději, která nikdy neumirá – pokud my žijeme a pokud v ni doufáme…
Poznal jsem Petra právě v oné době, která mnoho nadějí neskýtala, v době začínající normalizace. Zvláště mladí lidé naději potřebovali, chtěli mít vědomí, že nebudou žít nadarmo. A on jim ji svým slovem, svými verši dokázal dát. To, že bylo přisluhovačství režimu, který hlásal jen boj a třídní nenávist? Nesmysl, ubohost, jakou mohou zplodit jen mozky závistivců…
Mohu to tvrdit s jistotou, stál jsem tehdy Petrovi hodně blízko, byli jsme kolegové a dodnes si pamatuji onu neustálou starostlivost a bedlivý střeh ideových strážců každého textu, který šel do rotačky. Dnes a denně, této "výsadě" se v redakci netěšil už snad nikdo jiný. Na kteréže "straně barikády" vlastně stojí básník poémy Paříž, Paříž? Petr věřil, že na tuto otázku jasně odpovídá svým dílem.
Ale posléze, po mnoha letech, když mu vyšla závěrečná část jeho pentalogie o životě české společnosti našeho věku Věk rozkoší těch druhých, na ni přece jen odpověděl: „V životě mě nezajímalo nic víc než láska. Stále mě udivuje, že má sílu se znovu počínat. V každém věku… Potvrzuje se mi, že v životě to bývá spíše prohra, co nás dovede k osobnímu vítězství. Mí hrdinové ztratili veškerou naději – jen proto, aby ji našli. Tu mnohem trvalejší.“
Ano, mohu potvrdit, že Petr Skarlant vždy věřil, že láska je jedním z pilířů, na kterých spočívá tento svět. Je to láska, co nás povyšuje, právě díky ní jsme a zůstáváme lidmi. Tento pocit se prolíná celým jeho dílem. Jistě i on způsobil, že ono pondělí 13. května umíral klidně, bez bolesti, s rukama za hlavou a s očima upřenýma vzhůru. Byl už hluboký večer, díval se jistě ke hvězdám.
