Hranice Turecka začínají u Vídně aneb Jakou hrozbou je pro Evropu Erdoğan a jak mu k moci pomohla EU
Turecký prezident Erdoğan se místo násilného přímého falšování voleb soustřeďuje na geniální myšlenku řízené demokracie, kdy se prostě volby budou opakovat tak dlouho, dokud nebudou zvoleni jeho kandidáti. Místní volby se budou opakovat v Istanbulu, kde jeho strana těsně prohrála. Kritika ze strany některých představitelů EU je však poněkud pokrytecká. Jde totiž jen o plody politiky vedení Unie, Německa a dalších evropských zemí.
Ať již celá kauza opakovaných voleb dopadne jakkoliv, je potřeba si uvědomit, že nastolení současného režimu prezidenta Erdoğana, který v sobě kombinuje prvky vypjatého náboženského zanícení s prvky nacionalistického šovinismu, je čistou prací politiky Bruselu a některých vlád členských zemí Evropské unie, které donutily sekulární část turecké společnosti k tomu, aby se vzdala všech pojistek v zákonech a v mocenských strukturách. Ano, všechny ty reformy zákonů a odstavení turecké armády od politické moci byly podmínkou vedení EU (a také Německa, Francie a dalších vlád členských zemí EU) pro vstup Turecka do EU.
Když to turečtí sekularisté všechno udělali, tak jim Evropská unie ukázala záda, přestože i prostý selský rozum říkal, že bez okamžitého vstupu Turecka do EU není dlouhodobé možné udržet v této zemi sekulárního režim. Turecký sekulární stát tak zůstal bez ochrany a možnosti bránit se islamistickým politickým aktivistům a v soupeření mezi jednotlivými frakcemi tureckých islamistů vyhrál Erdoğan a jeho lidé. Oni ovládli Turecko díky „pomoci“ politiky EU.
Neoosmanské impérium
Když dnes slyšíme kandidáta Německa na pozici šéfa Evropské komise Manfreda Webera či českou europoslankyni za hnutí ANO Ditou Charanzovou prohlašovat, že Turecko do EU nepatří a není žádoucí ho přijmout, není těžké si představit, jaké nadšení to musí vyvolávat v paláci tureckého prezidenta Erdoğana.
Vždyť část jeho agendy je postavena na tom, že Erdoğan přece do EU chtěl, ale zlá islamofobní Evropa Turky odmítla. Proto dle Erdoğana Turci nemají jinou možnost než budovat jeho vysněné neoosmanské impérium. Erdoğan tak plně ospravedlňuje svou imperiální politiku a zároveň je tím silně oslabena možnost Evropy ovlivňovat vývoj v samotném Turecku. Turečtí nacionalisté i zastánci liberalismu jsou vlastně tímto krokem Evropy nejen zrazeni, ale rovnou i obětováni a necháni na pospas islamistům.
Hranice Turecka začíná u Vídně
Sám jsem kdysi byl proti členství Turecka v EU, ale po čtyřech návštěvách v Turecku, rozhovorech s obyčejnými Turky a studiem metod, strategie a cílů islamistů jsem přesvědčen, že nevzít Turecko do EU je horší varianta a postupně vede k tomu, že se z Turecka stává pevnost politického islámu. V budoucnu v něm mohou evropští islamisté najít ochránce poskytujícího jim nejen bezpečné zázemí, ale také vojenskou a materiální pomoc.
Pokud se mým slovům někdo směje, měl by se zamyslet nad slovy tureckého prezidenta Erdoğana, který řekl před několika měsíci: „Hranice Turecka v mém srdci začíná u Vídně...“
