Problém ministra kultury Staňka je především v tom, že se nikdy neměl stát ministrem
Taškařice kolem odvolávání a demise ministra kultury Antonína Staňka (ČSSD) ukazuje, že přes všechna tvrzení, která k tomu vypouští prezident Miloš Zeman, se neměl tento politik sociální demokracie nikdy stát šéfem rezortu kultury. Byla to velká taktická chyba ČSSD, na kterou také tato strana doplácí. Není totiž nic horšího, než když se politik stane směšným. Bohužel v případě českých ministrů kultury to není nic nového.
Antonín Staněk se dostal pod palbu kulturních aktivistů, když v dubnu odvolal ředitele Národní galerie Jiřího Fajta a ředitele Muzea umění Olomouc Michala Soukupa. Někdo za tím vidí „prodlouženou ruku“ Pražského hradu, který měl s Fajtem nevyřízené účty. Zda bylo samotné odvolání ředitelů vzpomínaných institucí správnou věcí, ukáží až orgány v trestním řízení, kam se celý problém přenesl. Jinou věcí je ale samotná osoba ministra Staňka. Jeho nominace na nejvyšší post rezortu kultury bylo chybným rozhodnutím ČSSD.
Celá politická scéna, včetně prezidenta Zemana, neustále volá po tom, aby na místa ministrů nastupovali „skuteční odborníci“. V čem byl Staněk odborníkem na kulturu, se můžeme v krátkosti podívat.
Sám Staněk jako své kulturní zájmy uvedl divadelní představení a koncerty. Jeho oblíbenou kapelou je například rocková Metallica a finská zpěvačka Tarja Turunen. Pozoruhodná jsou také díla, kterými ministr kultury obšťastnil českou společnost. Ta ukazují, že ke kultuře měl vždy hodně, hodně daleko. Titul Mgr. dostal v roce 1990 za diplomovou práci Odměňování v podmínkách přestavby hospodářského mechanismu. Titul Ph.D. za disertační práci Evropská dimenze ve výchově k občanství v předmětu občanská výchova na druhém stupni základní školy. A jako docent byl habilitován za práci Výchovné paradoxy v kontextu didaktiky společenských věd a jejich reflexe učiteli vybraných společenskovědních předmětů na úrovni sekundárního vzdělávání: teoreticko-empirická studie jako výstup jednoho tématu výzkumu pedagogických jevů v didaktice společenských věd. Otázkou je, k čemu vlastně podobné práce slouží a co by dokázal Staněk veřejně k tomu smysluplného říci. Dovolím si tvrdit, že nic. Vůbec by jeho posledně jmenovaná práce stála za podrobnější prozkoumání.
Budiž, funkce ministra je ale politická. Ovšem Staněk nebyl v posledních letech úspěšný moc ani na tomto poli. ČSSD prostě nemá lidi a někdy tahá své kandidáty na ministry z klobouku. Například v komunálních volbách v roce 2018 se nedostal Staněk dostat ani na post zastupitele města Olomouc a jeho ČSSD tam získala pouhých 5,01 procenta hlasů.
Jako ministr pokřtil Staněk také knihu „Ve znamení kříže“, kterou sepsal totalitní komunista Miroslav Grebeníček. Ta je namířena proti církvím, přitom právě náboženské organizace spadají u nás pořád pod gesci ministerstva kultury. Co tím Staněk sledoval?
Staněk nebyl sám
Antonín Staněk ale není ojedinělým úkazem, že do funkce ministrů kultury jsou v České republice jmenováni i lidé, které si tam politické strany dosadí „jen tak“. Prostě se místo musí zaplnit. Je jedno kým.
Známá dokumentaristka Helena Třeštíková doslova utekla v roce 2007 z místa ministryně kultury po dvou týdnech, když zjistila, že jí politické soukolí rychle semele. Na tomto postu byl i velkohubý herec Vítězslav Jandák. Exministr Jiří Besser zase odešel po kauze s koupí luxusního bytu na Floridě. Alena Hanáková zase nezvládla situaci na ministerstvu kultury, když bez zjevného důvodu odvolala ředitele Národního divadla Ondřeje Černého a pak se proslavila v roce 2012 v televizním rozhovoru, ve kterém 28krát zopakovala, že bude „nastavovat procesy“.
Procesy zjevně nastavoval i Antonín Staněk. Zda měl pravdu při odvolání ředitelů Fajta a Soukupa, se jenom ukáže. Že ale nebyl silnou figurou, která má jasnou koncepci, co na ministerstvu kultury dělat, je zřejmé. Bohužel ani to zdecimovanou ČSSD nezajímalo a premiér Andrej Babiš to nechal na svém koaličním partnerovi. Takže přijde jiný kandidát a taškařice na úřadě, který by měl být symbolem české kulturní vyspělosti, se bude opakovat.
