Hnutí jednoho muže je pro politický systém rizikem aneb Rozhádanost tradičních stran důkazem demokracie
I ten, kdo sleduje veřejné dění jen okrajově, si nepochybně všiml nárůstu množství demonstrantů proti premiéru Andreji Babišovi. Paradoxní je, že nespokojení občané protestují proti hnutí ANO – Akce Nespokojených Občanů 2011. Krom viditelných Babišových kauz a finančních nesrovnalostí by měla protestující děsit ještě jedna zásadní věc – naprostá absence jakékoli opozice uvnitř hnutí ANO.
Minulý týden v úterý dorazilo na pražské Václavské náměstí na protest pořádaný spolkem Milion chvilek pro demokracii podle odhadů organizátorů 130 tisíc lidí. Toto číslo lze sice částečně rozporovat, ostatně to je problém všech podobných akcí, kde nejsou turnikety, nicméně okolo sta tisíc lidí tam určitě bylo. Nepochybně to byla jedna z největších akcí za posledních dvacet let, nad kterou není možné jen povrchně mávat rukou. Na příští víkend se chystá ještě větší manifestace protibabišovského odporu na pražské Letenské pláni.
I když protestujícím mohu v řadě ohledů rozumět, nadále zastávám konzervativní názor, že by se mělo rozhodovat v demokratických volbách, ne na náměstích. Respektive lid v ulicích by měl svrhávat „vládu tyranů“ pouze a jen ve zcela mimořádných dějinných situacích. Ta ještě podle mě nenastala. Tím ovšem neříkám, že hnutí ANO si nezaslouží velkou kritiku. Mimo tisíckrát probíraných kauz pana Babiše mi hodně neladí i jedna zásadní systémová věc – totiž styl, jakým Andrej Babiš pevnou rukou ovládá své hnutí. Hnutí jednoho muže jdou totiž demokracii a jejím dlouhodobým zásadám zcela proti srsti.
Kdo si dovolí mluvit, jde přes palubu
Subjekty postavené de facto na vůdcovském principu jsou ze své prapodstaty nebezpečné. Již od starého Říma se ví, že koncentrace moci v jedněch rukou je riskantní. Mimochodem právě proto je tak důležitá dělba moci ve státě. Není vám podezřelé, že v ANO 2011 mimo Babiše není žádná reálná vnitrostranická opozice? Kritizoval někdo z Babišových spolustraníků někdy vůbec svého šéfa?
I mírní kritici a parciálně samostatně uvažující osobnosti jako Jiří Zlatuška, Martinové Stropnický a Komárek či Robert Pelikán jsou už mimo hnutí. Proč? Když se nad věcí skutečný demokrat zamyslí hlouběji, tolik kritizovaná rozhádanost tradičních politických stran je úplným balzámem na duši. Neposmívejme se jí, prosím.
Mimochodem, co by se stalo, kdyby pana předsedu Babiše přejela, nedej bože, třeba tramvaj či jej umlátili křídly jeho milovaní „motýle“? Myslíte, že zbylí členové jeho hnutí by se vůbec dostali do sněmovny či aspoň třeba do zastupitelstva statutárního města Pardubice?
Autor je právník.
