Bohumil Pečinka: Vládní krize může vyústit až v předčasné volby. Ty ale většina stran nechce
Přesně takhle občas začínají války – dotyční si nezodpovědně hrají s granáty, které vybuchnou, a oni se pak diví, že to okolostojící berou osobně a vyhlašují jim válku. Tak vznikla poslední vládní krize na ose Zeman-Babiš-Hamáček. Vše odstartoval spor o budoucnost ministra kultury Staňka, ale tahle válka by mohla pro některé politické strany skončit až fatálně – předčasnými volbami.
Ministr kultury Staněk (ČSSD) nejdříve s posvěcením svého stranického předsedy Hamáčka odvolal šéfa Národní galerie Jiřího Fajta a dva vedoucí představitele Muzea umění z Olomouce. Současně na ně podal trestní oznámení kvůli hospodaření. Pro vlivnou část umělecké veřejnosti je Fait polobůh, a proto začala petice a mediální přestřelky za odvolání ministra kultury. Předseda Hamáček slíbil prezidentovi, že Staňka neodvolá, dokud policie jeho podání neprošetří.
V širším i užším vedení sociální demokracie však má většinu protizemanovské křídlo. To navíc nesouhlasilo se vstupem do vlády, který si v referendu schválila členská základna. Předseda ČSSD Hamáček se dostal do kleští – z jedné strany prezident Zeman, z druhé křídlo kolem místopředsedy Onderky, které by rádo z vlády vystoupilo a převzalo vedení strany. Konflikt se tentokrát odehrál kolem tématu rozhodnutí ministra kultury.
Dá se ještě pojistka vrátit do granátu?
Onderkovci nakonec začali v médiích požadovat Staňkův odchod a následně si tento postoj nechali schválit ve vedení ČSSD. Do funkce šéfa kultury navrhli ze svého středu místopředsedu Šmardu. Prezident Zeman to považoval za zradu a řekl, že Staňka neodvolá a Šmardu nejmenuje. Výsledkem je zablokovaná situace, o které se premiér Babiš vyjádřil slovy, že z ní vidí východisko v podobě předčasných voleb. Ty ovšem ve skutečnosti většina parlamentních politických stran nechce. Zdánlivě nevinná výměna šéfů kulturních institucí nakonec může skončit překreslením politické mapy. O tom se rozhodne v následujících dnech. Ve čtvrtek se mají setkat tři hlavní aktéři této hry. Zeman, Babiš a Hamáček celou věc i bez přispění opozice tak zkomplikovali, že to začíná ohrožovat i je samotné. Dá se pojistka vrátit zpět do granátu?
Dá se předpokládat, že odejde ministr kultury Staněk. Nedá se ovšem předpokládat, že na jeho místo přijde Michal Šmarda. Ten dodnes neměl s kulturou příliš společného a rozhodně není figurou, kterou by prezident musel akceptovat, když už se vydal na ústavně vratkou cestu, že bude posuzovat odbornost jednotlivých ministrů. Viděno z dálky, řešením by mohlo být prohození ministerstev mezi ANO a ČSSD a elegantní vycouvání ze situace, kterou si hlavní aktéři svou nedůsledností sami upekli.
Nelehká pozice Hamáčka
A ještě jedna poznámka: dnes není v politickém prostoru vysmívavější figury než předseda ČSSD Jan Hamáček. Výzvy, které řeší na vládě i v sociální demokracii, ho zřejmě trochu přerostly. Většinu politiků by už nejspíš zavalily. Hamáček se před rokem a půl dostal do vedení strany, která zaznamenala sešup z 20 na 7 procent. Následně zvolil vládní angažmá jako způsob, jak dát své straně dynamiku. Současně přijal politiku „zadržování Babiše“ v bezpečnostní oblasti, což by měla akceptovat většina jeho kritiků.
Kdyby měl za sebou sjednocenou ČSSD, mohl by být daleko efektivnější. Takhle musí stále řešit směšné ambice funkcionářů polomrtvé strany, řídit ministerstvo vnitra a garantovat jeho nezávislost na premiérových zájmech a současně komunikovat s prezidentem republiky, který se stylizuje do role staršího bratra ČSSD s pravomocí do ní zasahovat. Parafrázujme slavné Paroubkovo: Kdo z vás by to zvládl, pánové?
