Vladimír Pikora: Ekologická úzkost pohltila Evropu. Přestaneme kvůli enviromentálnímu žalu rodit děti?
S tím, jak Evropa v posledních týdnech zažívá vlnu veder, se stále víc mluví o změně klimatu. Zprávy jsou naprosto alarmující. Téměř denně čteme, jak je klimatický výhled děsivý. Ve městech se údajně upečeme horkem a teploty budou dál růst. Jinde se zase dočteme, že lidstvo už „vyčerpalo“ letošní rozpočet obnovitelných zdrojů. Místo jedné planety by prý lidé potřebovali dvě. Z toho jde strach. To jsou informace, které nelze přehlížet. Navíc každý z nás na vlastní kůži pozoruje, že se s počasím opravdu něco děje. Není to věc tisíce kilometrů vzdálená, je tady a teď.
Jenomže pesimistické zprávy už zasáhly naši psychiku. Již jsou o tom první studie. Psychologové začínají používat termín environmentální žal či ekologická úzkost. To je strach z environmentální zkázy světa. Tento strach působí řadě lidí neřešitelné situace, kdy nevědí, zda si mohou koupit jogurt v plastovém kelímku, zda mohou letět letadlem či použít lednici. Permanentní úzkost, že nějak ublížili planetě, je pak údajně žene k sebevražedným myšlenkám. Mají pocit, že svět končí, že to sice všichni vidí, ale že nic nedělají. Propadají hluboké beznaději a zoufalosti. Musí lidstvo zachránit.
Rostoucí skupina aktivistů proto dnes a denně bojuje ve své obsesi z konce světa se společností a snaží se ji změnit. Kompulzí, která snižuje pnutí v mysli těchto jedinců, je pouze aktivní boj za záchranu planety. Nemohou zůstat sedět a čekat na konec světa. Své kompulze v podobě třídění odpadů či demonstrací musí donekonečna a neustále opakovat. Jejich mysl je osedlaná nesnesitelným strachem. Nemají chvíli oddechu.
Došlo to tak daleko, že kvůli ekologické úzkosti hlásí lékaři i zkušenost s lidmi, kteří nechtějí přivést do tohoto světa děti. (Přeci je nepřivedou na planetu, která se upeče.) Zní to logicky. Tito lidé si často kladou otázku, jak je možné, že je až tak zle. A docházejí k závěru, že za to může přelidnění.
Četl jsem si na internetu článek o této moderní psychické „nákaze“, kroutil hlavou a výjimečně rozkliknul i diskusi pod článkem. A tu čtu od anonyma pod přezdívkou Offline: „Dítě je to nejhorší, co může někdo provést životnímu prostředí. A což teprve, když chce emancipovaná biomatka stádečko... viz kráva Šichtařová SE ŠESTI!“
Následoval odkaz na článek Lidových novin, kde se píše o Němce Vereně Brunschweigerové, která napsala knihu Osvobození od dětí namísto bezdětnosti, kde brojí za to, aby lidé neměli děti. Děti podle ní škodí životnímu prostředí víc než uhelné elektrárny. Autorka vypočítává, kolik zplodin děti ročně produkují. Jejím štěstím je, že své úvahy nedomyslela. Kdyby své úvahy totiž dovedla do sice absurdního, ale logického konce, došla by k závěru, že planetě pomůže jen svou okamžitou sebevraždou.
Benjamin Kuras o něčem podobném píše ve své knize Konec civilizace. Popisuje, jak jedna civilizace dobrovolně vymírá a uvolňuje prostor jiné civilizaci. Já s Markétou Šichtařovou o tom samém zase mluvíme z ekonomického úhlu v knize Robot na konci tunelu, kde popisujeme takzvaný myší experiment. V něm se opakovaně potvrdilo, že když populace dosáhne určité míry blahobytu, už nemá chuť dál žít a nemnoží se. Civilizace zkrátka po dosažení určitého bodu bohatství končí sama od sebe. Zhroutí se.
Problémem je, že mezi alarmisty i přes veškerá ekologická opatření strach nepolevuje. Naopak roste. Místo toho, aby vítali konec dieselů, kterého už skoro docílili, už mluví o konci všech aut. Psychologové varují, že někteří lidé s ekologickou úzkostí začínají pociťovat averzi vůči lidem, kteří nesdílejí jejich obavy. Mají pocit, že tito lidé brání záchraně světa a tím záchraně života samotných alarmistů. To je velmi nebezpečné. Zatím alarmisté jen klidně protestují a zanedbávají školní docházku. Jednou by ale také mohli vzít dlažební kostky, nože a mačety a vrhnout se po těch, kteří nežijí tak, jak nová ideologie diktuje.
Zatím jsme z Německa viděli „jen“ to, jak aktivisté obšancují velké SUV a brání řidiči vyparkovat, aby ho donutili už víc nejezdit autem do města. Příště mu už mohou auto podpálit, aby si to vážně každý rozmyslel. Oni „přeci“ bojují o svůj holý život a cizí SUV jim ho bere, a tak mají nárok na extrémní řešení.
Extrémní „řešení“ jsou i u nás. Praha 7 vyhlásila klimatickou nouzi. Města zakazují sekání trávy. A pak se náramně diví, že z nesekaného trávníku nevznikla louka, nýbrž jen houština, v níž se množí expanzivní druhy a zaplevelují okolí. Vzniká pak otázka, jak posekat přerostlou vegetaci, na kterou už městská správa nemá techniku. Prostě lidé jdou z extrému do extrému, místo aby se řídili zdravým rozumem.
Jsou tu i další nesmyslná kvazi řešení problémů. Média tento týden hezky popsala kauzu údajně rozložitelných ekologických kelímků, které ve skutečnosti vůbec nejsou ekologické a navíc jsou ještě zdraví závadné. Podobné to je s bambusovými brčky. Lidé, kteří chtějí zachraňovat planetu, tedy často planetě jen škodí.
Někteří alarmisté s environmentálním žalem jsou nemocní. Jsou posedlí svým údajným dobrem, které vnucují tam, kde o něj nikdo nestojí. Stejně jako jehovisté ale musí svou víru šířit dál. Potřebují dostat prostor, aby mohli o své depresi mluvit. Nesmíme se jim vysmívat. Musíme se je snažit pochopit. I Gréta nominovaná na Nobelovu cenu míru je odborně diagnostikovaná.
Jenže vše má svou míru. To, že politici naslouchají holčičce s otevřenou pusou, jako by říkala něco, co neznáme, jí dává sílu prosazovat další extrémní řešení. Po autech je na řadě letecká doprava. Nakonec to ale skončí jako s jezinkami. Taky chtěly jen prstíček. Alarmisté se nespokojí se zákazem spalovacích motorů, půjdou dál. Nemá smysl s nimi argumentovat. Jejich obsese jim neumožnuje přijímat argumenty. Jsou jako vysílač. Jen vysílají a nepřijímají.
Psychologové pro ně mají jakési řešení. Vnitřní neklid jim prý tiší sázení stromů. To je určitě skvělá činnost. Prý potřebují také nějaké pozitivní příběhy a světlo na konci tunelu. Potřebují pochopit, že lidstvo dosud vždy přežilo všechny nesnáze díky své chytrosti, houževnatosti a pracovitosti. Pár příběhů bych měl. Když půjdeme hodně do minulosti, můžeme jim vyprávět o morových epidemiích. Když půjdeme do minulého století, můžeme je motivovat tím, jak lidstvo překonalo ropnou či kubánskou krizi. Vždy se zdálo, že je lidstvo jen krok ke svému konci a přežilo.
Já si prostě myslím, že Evropa není přemnožená. Přemnožené jsou jiné kontinenty. Nemít děti není řešením. A společnost by alarmistům určitě neměla ustupovat, protože jejich požadavky se budou stupňovat. Jejich cílem je udělat z rozvinutých zemí opět rozvojové. Když se díváme na země, které údajně nežijí na ekologický dluh, zjistíme, že údajně nejlépe je na tom Kyrgyzstán a nejhůř Katar. Alarmisté nás ve svém strachu z budoucnosti vedou jen do bídy. Mlčící většina se nesmí nechat zastrašit obsesí posedlou menšinou. Alarmisté nás vedou do extrému, nikoli k rozumnému řešení.
