Rychetský si své kolegy-soudce vybírat nemůže. Zbytečně komentuje, rozhodnutí má nechat na politicích
Asi málokde nyní tolik platí přísloví „Co je dovoleno Bohovi, není dopřáno volovi“ jako v české justici. Zatímco běžným soudcům je striktně zakázáno se vyslovovat k politickým otázkám (například causa řadového soudce Kamila Kydalky, který byl kárně popotahován za své výroky ke komunálním volbám v jedné středočeské obci), ústavní soudce Pavel Rychetský se vyjadřuje k politickým otázkám takřka každý týden. A činí tak veřejně, prostřednictvím významných českých médií. A kárně řešen za to ještě nebyl.
Zmíněný předseda našeho soudu soudů – tedy Ústavního soudu ČR – Pavel Rychetský nedávno poskytl rozhovor Českému rozhlasu a mimo jiné se vyslovil proti opakovanému navržení ústavního právníka Aleše Gerlocha na post ústavního soudce. Kandidáta, kterého už jednou Senát odmítl. Prezident by prý měl mít respekt před politickou vůlí horní komory.
Pokud by Rychetský upozornil na nějaké porušení či ohrožení ústavy, konal by samozřejmě správně a jeho vstup do veřejného prostoru by to více než ospravedlňovalo, nicméně takto učiněná výtka na konto případné opakované nominace kohokoliv pouze a jen z pohledu de facto „politické taktiky“ nemá v právním státě v mediích místo. Samozřejmě něco jiného by bylo, kdyby se jednalo o poslance, senátora či politického komentátora Rychetského, pak by prohlášení takovéhoto typu mohl dávat do medií třeba každý den.
V této souvislosti musím zmínit, že Ústava (ani žádný jiný právní předpis) nezakazuje prezidentu republiky znovu navrhovat stejného kandidáta. Ano, existuje zde určité riziko, že takový uchazeč nebude Senátem opět schválen, ale to je nebezpečí, které nese sám prezident. Na druhou stranu pokud hlava státu někoho navrhuje znovu a znovu, dává tím jasný signál, že jde, alespoň z jejího pohledu, o vysoce kvalitního a užitečného kandidáta.
Nepodceňovat dělbu moci
Mám za to, že Ústavní soud by měl hrát různými barvami, tóny, vůněmi a měl by náležitě odrážet pestrost naší společnosti. Vedle progresivistických liberálních soudců – jako jsou dnes například Vojtěch Šimíček nebo Kateřina Šimáčková – by v brněnském paláci měly zasednout i konzervativnější osobnosti typu profesora Aleše Gerlocha nebo docenta Zdeňka Koudelky, kterého ostatně Rychetský již také „nedoporučil“.
Zmíněný rozhovor Rychetského pro Český rozhlas ve mně vzbuzuje ještě jednu systémovou výhradu. V rámci systému osvědčené dělby moci v demokratickém právním státě – moc zákonodárná, výkonná, soudní – považuji za krajně nešťastné, pokud čelný představitel jedné z mocí veřejně doporučuje zbylým dvěma, kdo se má či nemá stát členem Ústavního soudu. Význam Ústavního soudu přirozeně tkví v jeho nezávislosti a nestrannosti, měly by být ale odmítány jakékoliv snahy o jeho „autodoplňování“. Rychetský v předmětném rozhovoru jmenoval, koho by si na soudu přál a koho nikoliv.
Pokud by se moc výkonná (reprezentovaná v tomto případě prezidentem republiky) a moc zákonodárná (Senát) rozhodly, že do Brna pošlou na Ústavní soud třeba zpívajícího právníka Iva Jahelku jako reprezentanta spodních deseti milionů, tak to předseda Ústavního soudu prostě musí strpět. I to je demokracie.
Autor je právník.
