Marek Stoniš: Na koho vlastně spáchat atentát, aby se po našich silnicích konečně jezdilo lépe?
Tuto otázku si v duchu kladu pokaždé, když vyjedu autem téměř na jakoukoli českou páteřní komunikaci. Ale neznám horší místo, symbolizující naši schopnost nechat si od vrchnosti líbit snad úplně všechno, než to, které se nachází nedaleko rakouské hranice u Mikulova.
V tom příběhu je snad všechno:
Zatímco český stát se už více než dvacet let nesmyslně dohaduje s ekoteroristy o trase dálnice z Moravy na Vídeň a dále, třeba do Slovinska a Chorvatska, Rakušané dostavěli svůj úsek dálnice od Vídně už téměř k našim hranicím. (Škoda že nám nevypověděli dálniční válku a nepokračovali ve stavbě až k Brnu.) A my? Zatímco Rakušané finišují, my jsme na (sice okresní, ale zato jediné) cestě k hranici s velkou slávou zavřeli na začátku vrcholné dopravní sezóny most u Pasohlávek, protože je čtyřicet let starý a v havarijním stavu.
Aby ne, když jde o přemostění vodní nádrže Nové Mlýny na hlavní přetížené trase Brno–Vídeň. A na místě tohoto mostu byl našimi cestáři vystavěn jakýsi provizorní, pontonový. A dál už to znáte z D1. Před omezením se kvůli povolené dvacetikilometrové rychlosti tvoří nesnesitelné kolony i mimo špičku. Dopravní policie místo toho, aby z piety držela ústa a nepletla se do tohoto aktuálního dopravního neštěstí na trase Morava–Rakousko, hbitě zneužila situace a instalovala v místě úsekové radary měření rychlosti. A za překročení dvacítky vybírá od řidičů mastné pokuty. Den co den, noc co noc.
Když jsem se před pár týdny vracel s rodinou z Chorvatska, projížděl jsem tímto místem v noci a tímto příslušným orgánům oznamuji, že i já se dopustil trestného činu nepovoleně rychlého přesunu přes tu mostní hrůzu. Minimálně o devět deset kilometrů v hodině. Ale třeba nic oznamovat nemusím, obálka s modrým pruhem je na cestě…
Na koho spáchat atentát, jsem onu noc myslel, ale nevymyslel. Na Ředitelství silnic a dálnic? Andreje Babiše? Předchozí premiéry? Ministry dopravy a životního prostředí? Voliče? Ekoteroristy? Mimochodem, dá se spáchání atentátu na teroristu, byť „jenom“ ekologického, chápat jako teroristický čin, nebo je nutnou sebeobranou? Toto přemítání mi vydrželo pár desítek kilometrů, než jsem se dokodrcal na začátek D1. Tam už se mi atentáty začaly zdát příliš banální pomstou a honily se mi hlavou ty nejstrašnější typy středověkých i novověkých typů mučení. Z nich nabízím možná to nejdrsnější: dvakrát týdně povinný přesun vlády v osobních automobilech, nejlépe bez majáčků i klimatizace, na jednání z Prahy do Mikulova a zpět.
Ale i to je asi málo.
