Rozpočtové kejkle aneb Jak ministryně financí Schillerová čaruje a rozdává neexistující peníze
V minulých dnech si u ministryně financí Aleny Schillerové podávali kliku jednotliví ministři. Jejich cílem bylo z rozpočtu na příští rok získat ještě nějaké dodatečné peníze pro svůj resort. Přestože vláda schválila obrysy rozpočtu na rok 2020 (se schodkem 40 miliard korun) již před prázdninami a strážkyně státní kasy tehdy upozorňovala, ať ministři s dalšími penězi navíc už nepočítají, v minulých dnech jsme se stali svědky takového malého „zázraku“. Byly totiž nalezeny další peníze a Schillerová přislíbila svým vládním kolegům téměř 18 miliard korun navíc. Tyto nové zdroje prý vláda získá díky lepší kondici ekonomiky a na úsporách u obsluhy státního dluhu. Zlaté oči!
Je jasné, že dodatečné dělení rozpočtu je tak trošku divadlo pro veřejnost, ale i politické gesto. Alena Schillerová už před prázdninami musela mít připraveno ve své kasičce něco navíc, aby pak nyní mohla ukázat svoji velkorysost. Navíc to efektně na lidi působí v okamžiku, kdy se podařilo zažehnat krizi, Babišova vláda se nerozpadne, a dokonce i ČSSD prý rozpočet podpoří. Konec dobrý, všechno dobré.
Na pováženou je však skutečnost, že takto vláda čaruje s čísly a predikcemi a na základě toho rozděluje peníze, které nejsou jisté a možná ani reálně nebudou. Kabinet se jen prostě domnívá, že budou. Ve sněmovně přitom leží ještě nějaké zákony, které nemusí včas projít nebo u nich dojde ke změnám, ale budou mít dopad na rozpočet. Není například ani známa výše minimální mzdy od příštího roku.
Nikdo neví, jak to dopadne s tzv. brexitem, jaký dopad budou mít na evropskou a naši ekonomiku vyhrocené obchodní vztahy USA s Čínou či celní politika USA. Ekonomika Německa zpomaluje, ale my tu tvrdíme, že my naopak budeme v lepší kondici, a tudíž v rozpočtu bude více peněz. Jediné, co by se snad dalo pochopit, jsou drobné úspory v řádu stovek milionů korun či nízkých jednotek miliard korun při obsluze státního dluhu, ale to je tak všechno.
Současná vláda je pověstná tím, že konečný výsledek jejího rozpočtu je úplně jiný, než byl plánován. Už se to stalo třikrát po sobě. Uvidíme, co letos. Klidně se tato praxe může opakovat a příští rok taktéž. Z minulosti jsou známé četné příklady, kdy plán a realita se od sebe lišily. A to především na základě vývoje ekonomiky doma i ve světě.
Navržený schodek rozpočtu je tak v podstatě jen číslem pro statistiky. Protože co se stane, když se vláda netrefí? Nic. Když bude vyšší schodek, vydá více dluhopisů. Když bude nižší, vydá jich méně. Klidně se i během roku může stát, když bude růst ekonomiky lepší a příjmy vyšší, nechá si kabinet schválit další dodatečné výdaje. Příští rok už jsou zase senátní a krajské volby, vláda bude potřebovat ukázat v krajích, že něco dělá.
Slibem nezarmoutíš
O rozpočtu by se mělo mluvit jinak. Například tak, že není dobré a žádoucí, aby v dobách ekonomického růstu stát hospodařil s dluhem. Podívejme se například na sousední Německo, které už několik let nezná deficitní rozpočet. Tady se kolem toho dělá šaráda pro veřejnost. Stejně jako pak hodně divně vypadají ministři, kteří jedou na ministerstvo financí žadonit o stovky milionů a pak s upoceným čelem a vítězoslavným úsměvem proklamují, že něco získali.
A ministryně financí pak vypadá jako moudrá a štědrá hospodářka. Přitom ani ona sama neví, zda přislíbené peníze v příštím roce skutečně mít bude. A možná jí to je i jedno. Protože až ten stav nastane, najde nějakou výmluvu nebo prohlásí, že nikdo prostě nemohl vědět, že ekonomika rostla jinak, než si vládní statistici mysleli. Ale to už nikoho nebude zajímat. Důležité je něco slíbit, protože jak se říká „slibem nikdy nikoho nezarmoutíš“.
