Brexit Veroniky Bednářové: Angličané jsou lenivější než před dvaceti lety, říká Češka z Manchesteru
„Manchester byl mezi lety 1991 až 2000 hodně multikulturní. Našli jste tu fungující komunity, malinké Polsko, malinkou Indii či Čínu, na severu byla velká čtvrť židovská. Teď je všechno jinak,“ říká Češka pracující v britském školství – Pavla Matásková, která brexit vyhlíží se smíšenými pocity.
Do Manchesteru odjela poprvé jako náctiletá v roce 1991 hlídat děti. Zůstala tady skoro celá devadesátá léta, vystudovala v Anglii vysokou školu a v roce 2008 se v průmyslové metropoli usadila definitivně. Od té doby tu pracuje jako šéfka státních maturit na prestižním britském gymnáziu; o víkendech vede Czech School Manchester pro děti Čechů pracujících v tomhle regionu.
„Angličané byli na svoje multikulturní město vždycky pyšní, chodili tam na procházky, na ochutnávání národních jídel, jen tak se podívat. Posledních deset let se ale všechno demograficky promíchalo, všude je to vlastně stejné, nikde nenajdete nic unikátního: tím se taky zhoršil estetický pocit z celého města, hlavně v oblastech, kde jsou domy jen na pronájem, takzvané share housy, kde se nikdo nestará o to, jak vypadá jeho nejbližší okolí. Části Manchesteru zglajchšaltovaly, zdivočely — a to mi vadí,“ popisuje Pavla pocit z města, které zná 28 let a jež považuje za svůj domov. S českým manželem tu vychovává dvě v Čechách narozené, dnes už dospívající děti.
„Dalším důvodem, který výrazně přispěl k výsledku hlasování o brexitu, je období vlády Tonyho Blaira. Tehdy si lidé zvykli, že za ně všechno vyřeší stát. Na to jsem já, narozená v Čechách za socialismu, trošku alergická. Zažila jsem Manchester v těsně postthatcherovské éře, kdy to bylo špinavé dělnické město – ale i tehdy funkční. Pamatuju i vládu Johna Majora, který byl pocitově ve zlatém středu, ale za Blaira to začalo: všichni jsou si rovni, všichni musejí mít stejně, rozjelo se tady nemakačenkovství a život na benefitech, nikdo nemusí nic dělat… tohle všechno mělo velmi negativní vliv na britskou populaci. Generace dnešních třicátníků i lidí ještě mladších je teď rozhodně lenivější, než byli před dvaceti lety. Pak se nemůžeme divit, že hledají jednoduchá řešení,“ myslí si Pavla.
S místní českou komunitou profesionálů je ve spojení: na podzim 2011 založila Czech School Manchester, kde se každý víkend scházejí rodiny, jejichž děti do sobotní školy chodí, aby neztratily kontakt s českou školou a rodnou češtinou. „Je tady hodně rodin, kdy jsou oba dospělí Češi, hodně profesionálů. Například jedna univerzitní vědkyně, která v Manchesteru pracuje na výzkumu rakoviny, dále architekti, IT specialisté, lékaři. Díky české škole vznikla homogenní skupina lidí, jež spolu tráví hodně času,“ říká Pavla, podle níž ale přírůstek „běžných“ pracovníků z východní Evropy za poslední dekádu paradoxně obecně znamená v britské společnosti větší segregaci.
„Hodně tady vyrostl polský – ale i jiný — klientelismus, pronikl do všech sfér pracovní činnosti. Jsou tady oblasti, kde člověk velmi těžko shání práci, pokud není Polák nebo Pákistánec,“ myslí si na základě vlastní zkušenosti: „Myslím, že jsme se stali evropštější než Evropská unie – a to se teď Británii bohužel vymstilo.“
