Milan Tesař: Divoké sny maxipsa Babiše aneb Pekelné reakce na smrt Karla Gotta
„Došlo na Nietzsche. Bůh je mrtev,“ napsal na Twitter Jan Hřebejk. Trefné přirovnání. Bezbožní Češi měli navíc tu výsadu, že si svého boha, který jim i v těžkých časech ukazoval cestu rájem, mohli nechat podepsat do památníčku. Milovali ho, ale taky proklínali a vysmívali se mu. Takový je holt osud bohů. Gottova smrt byla tak velká, že se ještě dva dny po jejím oznámení říkalo totéž co po Ježíšově ukřižování: Ohledně pohřbu není nic jisté!
„Všichni zemřeme, všichni z nás, jaký cirkus!“ napsal kdysi Charles Bukowski, ale nám, kteří ztratili středobod vesmíru v podobě divadélka ve Slaném a vánočních Luceren, neporučíš. Tak jako Mozarta napadla v jediné vteřině celá symfonie, i Gottlandem ve středu dopoledne v jediné chvíli (která trvala zhruba tři dny) zazněla monumentální kakofonie utkaná z nezvladatelné přemíry citu, populismu, bizarních úletů a české otázky, svou trvanlivostí srovnatelné snad jen s pravostí Rukopisů: byl Mistr víc „nezapomenutelný tenor“, anebo „hlásná trouba režimu“?
Až se mě zeptají vnuci, co jsem dělal v den, kdy umřel Karel Gott, budu si to pamatovat. Bez dechu jsem sledoval truchlící národ. Bez mučení se přiznám, že jakkoli Mistr zřejmě přijde do nebe, mně se tu a tam zdálo, že procházím kruhy pekla.
Kruh novinářů
Tento kruh popisuju s pokorou, neboť v něm žiju desítky let. Vyprávěl nám šéf naší závodní restaurace, kterou sdílíme s redaktory Blesku, jak v okamžiku falešné únorové zprávy o Gottově smrti začali ti lidé porážet stoly a s ubrousky za límcem se řítili do redakce, ke svým mobilům, na Facebook a na pražskou Bertramku, kde Mistr bydlí. O pár měsíců později ve středu dopoledne se kolegové z bulvárních deníků rozloučili se svými rodinami a jako dobří horníci po objevení zlaté žíly sfárali do redakcí v předtuše nekonečné směny. Odvedli dobrou práci. Obvolali desítky známých osobností, stihli před vilou na Bertramce pána zapalujícího první svíčku, paparazzo v předtuše ceny Czech Press Photo ulehl břichem na zem a snímal emoce z úrovně chodníků. Působivé. Každou hodinu byl přeměřen zvětšující se voskový koberec, který si počtem metrů čtverečních nezadal s kobercem po odchodu lady Diany, což byla – panečku – událost planetárního významu. Mimořádnosti chvíle odpovídala i málokdy vídaná solidarita mezi komerčním a veřejnoprávním médiem: redaktor Blesku natočil rozhovor s Jakubem Železným, jenž ukončil stand-up pro ČT, načež se převlékl do kostýmu souseda Karla Gotta. Oba redaktoři měli během interview v uších sluchátko s nápovědou.
Kruh velké rodiny
To je kruh kolegů z branže a známých osobností, kteří propukli v žal. Vyznačují se tím, že o zpěvákovi hovoří jako o Karlovi, protože s ním někdy pracovali. Většina z nich musela v okamžiku skonu předpokládat, že se po nich bude chtít veřejné vyjádření. Každý na to šel jinak. Někteří zalovili v paměti, posloužili historkou, jak jim Karel třeba pomohl roztlačit auto. Ti, kteří chtěli, aby byl jejich patos oduševnělý, vrhli se na knihovnu a potěšili nás nehledaným citátem. Herec Petr Batěk se Blesku procítěně (sic) svěřil, že mu zpráva, že Karel Gott odešel, „vnukla myšlenku, že už nic nebude jako dřív“.
Tento článek je součástí balíčku PREMIUM.
Odemkněte si exkluzivní obsah a videa!
