Bohumil Pečinka: Hra kolem úmrtí Karla Gotta a Vlasty Chramostové aneb Dobří mrtví a zlí mrtví

Jeden můj kamarád říká, že každý tančíme pro jinou společnost. Tak tomu bylo i s Gottem a Chramostovou. Gott byl ikonou pro jednu část společnosti, Chramostová pro další. Každý máme jiné umělecké nároky i jiné čtení historie. To je v pořádku. V den odchodu dvou veřejných osob se sluší si vzpomenout na jejich lidský a umělecký přínos, případně je ocenit a nechat jejich rodiny a příznivce v klidu truchlit.

Rodina mě nezajímá

Tak by tomu bylo, kdyby se do truchlení dramaticky nezapojily státní struktury režimu. Reflex má svědectví ze zasedání české vlády, kterou premiér Babiš svolal po úmrtí Karla Gotta. K překvapení všech zde prosazoval, že Gott musí mít státní pohřeb.

Na námitku jednoho ministra, že o tom by snad měla rozhodnout rodina, měl prohlásit, že ho rodina nezajímá a Gott bude mít státní pohřeb stůj co stůj. Následně si svou iniciativu nechal odhlasovat. Krátce nato jej podpořil prezident republiky a v rozporu se zvyklostmi a postupy nechal zavěsit vlajky na půl žerdi.
Vehemence, s jakou se Babiš pustil do politického svatořečení Karla Gotta, začala být po pár dnech nejen nesnesitelnou, ale i krajně podezřelou. Z dalších Babišových kroků a prohlášení člověk mohl odvodit, že se tady jedná o Gotta až ve druhé řadě. Jako by premiér chtěl využít politickou symboliku k tomu, aby rehabilitoval sebe a svůj život.

Tenhle politický humbuk Karel Gott ani v nejmenším nepotřeboval. Svůj odchod z tohoto světa si režíroval dlouhé měsíce dopředu a bezchybně jako své výkony na jevišti – poslední píseň s dcerou, poslední vyjádření pro média, poslední fotografie na sociální sítě. Všechno klidné, uměřené a důstojné. Následovat měl odchod s úctou, jež k takovému okamžiku náleží. Politizace své smrti bylo to poslední, co si Gott přál.

Svatořečení normalizace